Expedice

Expedice, S/S Bosforo

PADESÁT LET OD POTOPENÍ ČESKOSLOVENSKÉ NÁMOŘNÍ OBCHODNÍ LODI M/S PIONÝR

/

6.srpna 1969 – 6.srpna 2019 Zapomenutá tragédie Československá námořní plavba patřila v minulosti mezi jednu z nejúspěšnější akciovou společnost. Námořní přeprava přinášela bývalému Československu na svou dobu nemalé zisky. ČNP vlastnila flotilu 44 námořních obchodních lodí.  Po dobu své existence ztratila Československá námořní plavba jen jedinou obchodní loď. Tou lodí byla obchodní nákladní loď M/S PIONÝR. V pondělí, 6. srpna 2019 uběhne 50 let od doby, kdy M/S PIONÝR najel ve večerních hodinách (6. srpna 1969) při zpáteční plavbě z Kuby do Štětína u bahamského ostrova Mayaguana na podmořský korálový útes a poškodil si spodní část trupu. Poškození lodi bylo natolik vážné, že se nedalo nijakým způsobem opravit a v úvahu nepřipadalo ani odtažení lodi do přístavu, jak navrhovaly některé z odborných firem, které se na záchraně podílely. Proto bylo rozhodnuto náklad z poškozené lodi přeložit na jinou loď a M/S PIONÝR zanechat na místě tragédie svému osudu. Tak se také stalo. Záchranné práce probíhaly až do 13. září 1969, kdy byla stažena československá vlajka a posádka loď navždy opustila. Opuštěný vrak lodi „PIONÝR“ zůstal zaklíněný na korálovém útesu. Mořský příboj, silný proud a hlavně časté ničivé hurikány vykonaly své. Loď se rozlomila na dvě části a ty postupně zmizely pod hladinou moře. Dlouhých 46 let ležel vrak, naší obchodní lodi M/S PIONÝR (nebo spíš to, co z něj zbylo) bez povšimnutí rozesetý po mořském dně nedaleko bahamského ostrova Mayaguana. V roce 2015 se jako první ke zbytkům vraku obchodní lodi M/S PIONÝR potopila a vrak podrobně zdokumentovala skupina Českých technických potápěčů, historiků a dokumentaristů z CZECH DIVING TEAMU. Závěrem bychom rádi touto cestou připomenuli toto „neslavné“ padesáté výročí ztráty naší jediné Československé obchodní lodi. Poznámka: Podrobné informace jak o lodi M/S PIONÝR samotné, tak o potápěčské expedici včetně fotografií naleznete na stránkách CZECH DIVING TEAMU. (czechdivingteam.cz)

Expedice, S/S Bosforo

Poslední ponor na S/S Bosforo

/

Pátek 14.června „S/S BOSFORO – potřetí“!! Poslední den expedice, poslední možnost pořídit nějaké pořádné snímky a film vraku italského parníku S/S BOSFORO. Počasí na koupání – naprostá idylka, pro potápění – žádná sláva. Vlny, špatná viditelnost, proudy. Jó, to včera, včera to byla idylka. Nádherné moře, skvělá viditelnost a úžasný vrak. Kombinace, o které se technickému potápěči může jen zdát! Nakonec padne rozhodnutí, že tentokrát nepojede celá skupina, ale pouze 4 potápěči. Kameraman Zdeněk Partyngl, fotograf René Melichárek, David Farkaš a Vašek Harmáček. Mají jediný úkol-pořídit co nejvíc záběrů BOSFORA! Ať se děje, co se děje. Kluci vyráží už brzo ráno. Dneska to prostě musí vyjít! Už první ponory na vraku BOSFORA ukázali, že to nebude nijak jednoduché. Vrak je hodně rozbitý. Rozbitý, zasíťovaný a zasypaný pískem. Včera jsme ještě seděli nad fotkami a obrázky a „spekulovali“ jak se celá událost seběhla. Jasně, zásah torpédem na levoboku do prostoru mezi kapitánský můstek a přední stěžeň. Exploze, loď nabírá vodu, naklání se na levobok a přídí klesá ke dnu.  Následuje exploze kotle pod hladinou. Ta zničí a rozmetá celou střední část lodi a otevře ji jako konzervu. Zahyne většina posádky 37 námořníků. Nakonec náraz celé lodi o mořské dno! Příď se odlomí a zaboří do dna. Trup lodi leží na pravoboku a na poničeném levoboku je zřetelně vidět jak tvar trupu lodi, tak řada nádherných bronzových oken. Paluba lodi (pokud se to tak dá nazvat) je plná trosek. Ve střední části vévodí výměník a zbytky kotelny s hromadami uhlí, zbytky obou stěžňů, a trosky lodních nástaveb.  Ale co je nejdůležitější-úplně na zádi lodi se nachází malé palubní dělo! To dělo, kterým se posádka napadené lodi snažila ubránit ponorce U28. Viditelnost tak na hraně a silný proud. Kluci filmují a fotí!! Nakonec se to přece jenom podařilo a BOSFORO se nám představilo v celé své poničené kráse!! Náš tým je první, komu se podařilo po 101 letech italský parník S/S BOSFORO potopený kapitánem ponorky U28 Zdenko Hudečkem zdokumentovat !!

Expedice, S/S Bosforo

Oceánská ponorka a italský Thistlegorm

/

Středa 12. června „ADMIRAL MILLO“ Počasí žádná sláva. Na BOSFORO  nás nepustí (fouká vítr a jsou vlny) a tak je náhradním programem potápění na italské ponorce z druhé světové války „ADMIRÁL MILLO“. Hloubka na vraku 64 m, dno 70 m. Ponorka „Admiral Millo“ byla 14. března 1942 na cestě do domovské základny v Tarantu. Nedaleko Punta Stilo byla spatřena britskou ponorkou „Ultimatum“. Britové zastihli italskou ponorku vynořenou na hladině. Jedno ze dvou torpéd vypálených z „Ultimata“ Italy minulo a nevybuchlo, druhé zasáhlo „Millo“ do přední části. Na palubě vynořené ponorky bylo tou dobou 14 italských námořníků. Ti byli zachráněni. Ostatních 57 Italů v ponorce zahynulo. Po vraku ponorky Italové pátrali víc než 10 let. Nakonec se před třemi roky podařilo ponorku „Admiral Millo“ nalézt. Vrak byl prohlášen za válečný hrob a potápění na něm je omezené. Na ponor odjíždíme velmi brzy, počasí se má ještě v dopoledních hodinách měnit. Proto již v 8 hodin ráno vyplouváme z přístavu Rocella. Sestupové lano naši italští kolegové upevnili na vrak minulý týden.  Po příjezdu na pozici však sestupové lano nenacházíme. Zřejmě ho uřízli rybáři, což není v této oblasti neobvyklé, ale velmi časté. Podle sonaru vyhazujeme na vrak kotvu. Je to vždy loterie, zachytit vrak, ale nám se to podařilo. Sestupové lano s kotvou se zachytilo ve střední části ponorky v blízkosti věže. Do vody jde 7 potápěčů. Vrak ponorky je velmi zachovalý, leží nakloněn na levoboku. U velitelské věže jsou  2 palubní děla. Na pravoboku je velká trhlina po zásahu torpéda. Celkový dojem kazí pouze špatná viditelnost (pouze 3 metry).  Přesto je to pro každého potápěče z našeho týmu první setkání s ponorkou oceánského typu a skvělý zážitek. Čtvrtek 13. června „SCILLA  a vrak trajektu Valfiorita“ Středa večer a nemilá změna plánu. Zítřejší počasí nám nedovolí uskutečnit další ponor na BOSFORU. Vítr, vlny a špatné podmínky na dně! Usměvavá vedoucí dive centra Roberta navrhuje jiný program. Přejet pevninu až do městečka Scilla a odtud člunem (cca hodina jízdy) k jižnímu cípu Sicílie a tam se potápět na 15O m dlouhém vraku lodi Valfiorita, plného vojenského materiálu. Transportní loď potopená během II. světové války leží přibližně v 7O m. Chvíle váhání (odrazuje ten dlouhý přejezd po pevnině) a nakonec jasné ANO. Cesta je fakt úmorná. Asi po hodině a půl úmorné jízdy po dálnici končíme v malinké cukrárně starobylého města Scilla. Fantastická zmrzlina, tady ji nedávají do kornoutu ale do sladké buchty, nám na chvíli vykompenzuje cestovní útrapy.  Ale ta zmrzka je fakt skvělá!! Přejezd do přístavu, čekání na člun, nakládání výstroje, převlékání a pak hodina jízdy na pozici. Běžné a neodmyslitelné rituály technického vrakového potápěče!! Zatím co chlapci odjeli udělat tu „špinavou práci“ na vrak, já se vydávám klikatými uličkami a nekonečnými schody starobylého přístavního městečka Scylla na prohlídku velké pevnosti tyčící se na mohutné skále. Cesta mi v to vedru trvá asi půl hodiny. Patřičně propocený vystoupám až na horní hradby pevnosti a od majáku zamávám vzdalujícímu se člunu. Ta cesta ale stála za to. Nalevo hory, napravo hory, nalevo bílá pláž, napravo pláž. A moře. Z té pevnosti je vidět až na mořské dno. Nedaleko přístavu neustále krouží podivné bárky s vysokým stožárem (ne stěžněm) a dlouhou vysazenou rampou na přídi. Jak se později dozvídám, historie rybaření je tady spojena s lovem mečounů. Na stožáru je jeden námořník-ten sleduje, kde se mečoun pohybuje a navádí loď jeho směrem. Na přední rampě je harpunář. Jak takový čerstvý mečoun chutná se přesvědčíme po ponoru. Tady jej připravují zapečený v bagetě se salsou. Neskutečná ňamina!! Vlastní ponor se vydařil. Vrak leží v 7O m v kýlové  a je rozlomený na dvě části. Mohutná příď je utržená a leží mimo hlavní část vraku. Mohutný kapitánský můstek se trčí do výšky třípatrového domu. Do vraku se dá proniknout jak jeho přední částí, tak nákladovými prostory. Dá se volně proplouvat a pokud je viditelnost skvělá, je vidět velké množství vojenského materiálu a munice. Skvělý vrak, skvělý ponor. KONEČNĚ !! Na základu se vracíme kole sedmé večer. Vyložit, nafoukat, naložit, poskládat a usušit. Opět jeden ze zaběhlých rituálů. Večer nás čeká ještě rozlučková večeře domluvená Robertou v jedné z místních restaurací. Výborná večeře o několika chodech, příjemné prostředí, příjemní lidé, jídlo a pití doplněné trochou folklóru. Majitel zahraje na jakýsi nástroj a zapěje jednu z tklivých písní o tom, jak je práce na poli těžká…! Do postele se dostaneme kolem jedenácté! Skvělý den!! Zítra BOSFORO, ať je počasí jakékoliv.

Expedice, S/S Bosforo

Potápění na S/S Bosforo

/

Pondělí 10. června Pro nás i pro Italy významný den. Pro nás, protože se jedeme pokusit odpotápět vrak parníku S/S BOSFORO a pro Italy je to „ Den válečného námořnictva“. Přesně před 101 lety Luigi Rizzo potopil u Premudy rakousko-uherskou bitevní loď S.M.S. SZENT ISTVÁN. Od toho dne se v Itálii slaví 10.června „Den válečného námořnictva“. Člun s výstrojí vyráží z přístavu a my jedeme autem do cca 65 km vzdáleného městečka Palizzi Marina na mysu Spartivento. Tam nás bude čekat jeden místní potápěč, který údajně ví, kde asi BOSFORO leží. Chvíle komunikace a kotva s lanem míří ke dnu. Upřímně, nevíme, jestli jsme na vraku, nebo ne. Italové berou sestupové lano a jdou „vrak“ vyvázat. Za chvíli se na hladině objeví červená bóje, signál, že „vrak“ je vyvázaný a potápěči mohou jít do vody. Obvyklé nacvičené pohyby a potápěči jsou ve vodě. Teď už nezbývá jen čekat a doufat, že podmínky na dně (cca 56 m) budou přijatelné a vrakem bude skutečně „BOSFORO“. První informace nejsou příliš příznivé. Na dně je velmi silný proud a je špatná viditelnost. Vrak je hodně rozbitý (je to už 101 let od jeho potopení), ale podle dobových fotografií tvar lodi a některé detaily (lafeta lodního děla, kterým se BOSFORO bránilo útoku ponorky U28) odpovídají historickým materiálům získaným v archívech. Takže, s největší pravděpodobností vrak ležící necelé 3 NM od Capo Spartivento, je vrakem parníku S/S BOSFORO, který dne 12. 1. 1918 potopila RU ponorka U28. Abychom to ale mohli s určitostí prohlásit, budou nutné ještě další ponory. Na ten příští se chystáme hned zítra! Úterý 11. června Dnes opět brzo ráno vyrážíme na průzkum vraku parníku S/S BOSFORO. Počasí slibuje opět parný den, moře je jako zrcadlo. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl být nějaký problém. Jenže, problém č. 1! Rybáři během noci (nebo rána) uřízli cca 2Om z našeho sestupového lana a to včetně bóje. Takže nás čeká opět hledání a vyvázání vraku. Jako při minulých ponorech jsme ve dvou člunech. Trochu to zhoršuje koordinaci akce, ale i na to jsme zvyklí. Italové hodí kotvu s novým lanem a hned na to jdou do vody tři potápěči. Problém č. 2! Silný proud uvolnil kotvu z vraku lodi dřív, než se podařilo sestupové lano přivázat. Bóje potom vlekla uvolněnou kotvu daleko mimo vrak. Problém č. 3! Velmi špatná viditelnost na vraku přibližně 2 m! Co dodat!! Kombinace všech tří „problémů“ = velmi špatný a nepovedený ponor = žádné filmové ani fotografické materiály!! BOSFORO zřejmě o popularitu nestojí. Jako by nestačilo, že kvůli jednomu Čechovi už 101 let odpočívá na mořském dně, ještě ho jiní Češi chtějí filmovat! Přes tyto problémy se podařilo třem potápěčům k vraku sestoupit a pořídit několikaminutové video. Vzhledem k špatné viditelnosti však tyto záběry nejsou použitelné pro přesnou identifikaci vraku. Návrat je trochu smutný. Jednak jsme unaveni a potom nemáme žádný záběr vraku. Náš místní průvodce nám sice ukázal několik krásných exponátů (okno, nádobí, lampy…) které rybářům uvízly v síti, ale to nás nijak neuspokojilo, naopak. Určitě se pokusíme o ještě jeden ponor, pokud nám to počasí a podmínky na vraku dovolí. BOSFORO jsme sice našli, ale ještě potřebujeme fotky…!

Expedice, S/S Bosforo

Odlet a první ponory

/

Pátek 7.června Dnen „D“ – den našeho odjezdu Pomalu se scházíme na pražském letišti. Odlet je v 17.45 linkou do Říma, potom do Lamezia Terme a nakonec autem další hodinu a půl do hotelu v letovisku GIOIOSA JONICA. Dodávka, až po střechu naložená našimi věcmi vyrazila na cestu už ráno. Ilju a Vaška čeká neskutečných 2200 km. Dorazit mají v sobotu kolem poledne. Cesta je to úmorná. Zpoždění letadla v Římě, dohadování se v jedné z restaurací, kde kromě „něčeho“ čemu říkají řízek v housce za 6,50 Euro, teplého piva a neochoty personálu nemají nic kloudného k jídlu, až po hodinu a půl trvající půlnoční jízdu autem. Jediné pozitivní na tom je, že usměvavá spolumajitelka potápěčské báze Roberta  celou cestu „vypráví“ a komentuje, co a jak bude. Do hotelu Miramare na pobřeží Jónského moře přijíždíme hodinu a půl po půlnoci.  Po tom, co se ubytujeme, většinu z nás přepadne neskonalá touha zakončit náš den „D“ sklenicí studeného piva. Jenže jsou dvě hodiny po půlnoci a sezóna tady začíná až za měsíc. Jediný bar, vlastně restaurace, kde mají kromě vynikajícího studeného čepovaného piva, skvělého výběru vín, sýrů, uzenin a jiných místních pochutin i velmi ochotný personál je hned vedle kostela. Do hotelu se vracíme ve čtyři ráno. Sice chudší každý o 30 E, ale bohatší o naprostý kulinářský zážitek! Když si vzpomenu, že mě to „něco“ v housce, sklenice vody a deci vína na letišti v Římě stálo 15,6O E…! Sobota 8.června Po té naší noční opulentní večeřo-snídani na tu normální, hotelovou ani nechce vstávat. Je deset dopoledne a dodávka s našimi věcmi stojí na parkovišti před hotelem. Kluci to zvládli perfektně a jak říkají, nebýt těch nezaviněných zdržení s silného provozu na dálnicích, byli by tu ještě dřív. Hlavně že dorazili v pořádku! Počasí je nádherné. Moře jako zrcadlo, teplota má být dnes cca 35° a na plážích skoro nikdo, kromě několika dělníků, kteří pobřežní restaurace chystají na letní nával turistů. Jedeme do potápěčského centra Megale Hellas. Vřelé přivítání od spolumajitelky centra (té, co nás v noci vezla těch 100 km z letiště), nezbytné formality, vykládání věcí, dofoukání, kompletace a chytání se na první zkušební ponor. V plánu je nádherný vrak obchodní lodi „PASUBIO“. Parník dlouhý 90 m byl v roce 1943 potopený britskou ponorkou. Vrak leží na levoboku na písčitém dně v hloubce 34-44 m. Výborné pro rozpotápění a přípravu na hlubší, technické ponory. Po návratu ze zkušebního ponoru musíme konstatovat, že viditelnost na vraku lodi byla horší, než jsme očekávali. Viditelnost byla okolo 5 m, což nám nedává příznivé vyhlídky na zdokumentování dalších vraků. Přes to zkušební ponor splnil svůj účel. Neděle 9. června Dnes jsme vstali o hodně dřív, protože nás čeká poslední zkušební a první trimixový ponor. Našim cílem je vrak nákladní lodi Fort Missanabie. Lodě třídy „FORT“ byly stavěny v letech 1941-1944 v Kanadě (bodoba Liberty Ships). Celkem bylo postaveno 198 lodí, z toho 28 lodí potopily německé ponorky. Impozantní vrak 129 m dlouhé lodi se po zásahu torpédem rozlomil na dvě části. Zadní část včetně palubního děla leží v hloubce 75 m v kýlové poloze, přední polovina lodi se při potopení obrátila dnem vzhůru a společně se zádí svírají úhel přibližně 60°. Viditelnost na vraku přibližně 10 m, hloubka od 54 m do 75 m. Vzhledem k tomu, že vrak lodi „BOSFORO“ má ležet přibližně ve stejné hloubce, byl dnešní ponor výbornou zkouškou. Tým je po všech stránkách připraven a všichni se těšíme na zítřejší pátrání po vraku obchodního parníku „S/S BOSFORO“!  Doufáme, že vyjde počasí a my budeme mít štěstí.

Expedice, S/S Bosforo

PRŮZKUM VRAKU ITALSKÉHO PARNÍKU BOSFORO

/

Začátkem června 2019 odjíždí náš tým technických potápěčů, historiků a dokumentaristů do italské Kalábrie. Cílem naší výpravy je identifikovat a zdokumentovat vrak italského parníku S/S BOSFORO. Vrak parníku se s největší pravděpodobností nachází v Jónském moři nedaleko mysu Cape Spartivento, přibližně 4 NM od pevniny. Tyto informace jsme získali na základě záznamů v lodním deníku rakousko-uherské ponorky U28, který je uložen ve vojenském archívu ve Vídni. Zárověň jsme tyto informace o pozici vraku konzultovali s našimi kolegy z italského potápěčského centra Megale Hellas v Ionice. Poslední informace, které máme k dispozici jsou: …v této oblasti se zřejmě nachází vrak S/S Bosforo ležící v hloubce přibližně 65 m. Právě identifikace a podrobné zdokumentování stavu vraku je cílem naší expedice.

Expedice, S/S Bosforo

Rakousko-uherská ponorka S.M.U. 28

/

Technické údaje Typ ponorky : B IILoděnice: CNT PulaZahájení stavby: 28.6.2016Spuštění na vodu: 8.1.1917Předání do služby: 26.5.1917Rozměry: 36,9 x 4,75Motory: diesel/elektroRychlost na hladině/pod vodou: 9/7,5 KN (uzlů)Torpédomety: 2Děla: 1 x 7,5 cmPosádka: 19 mužů Korvettenkapitän Zdenko Eugen Hudeček * 22.06.1887, Terezín ; † 28.09.1974, Frydek Místek Kapitánem rakousko-uherské ponorky U 28, která potopila italský parník S/S BOSFORO byl Zdenko Hudeček, Čech pocházející z Terezína. Pokud jde o počet a tonáž potopených lodí, byl Zdenko Hudeček jedním z nejlepších a nejúspěšnějších ponorkových velitelů rakousko – uherského námořnictva. Zdenko Hudeček se narodil 22.6.1887 v Terezíně. Byl absolventem prestižní námořní akademie ve Fiume (dnešní Rijeka). Sloužil postupně na různých lodích Kriegsmarine, např: Tegetthof, Erherzorg Karl, Zenta, Kaiserin Elizabeth, Szigetvar atd. V roce 1913 nastoupil k ponorkovému výcviku v Pule a v následujícím roce do služby na ponorce U2. V srpnu 1915 stal velitelem ponorky U 17 a v roce 1917 kapitánem ponorky U 28, která byla uzpůsobena k operacím po celém Středomoří. Celkem potopil 11 lodí o celkovém výtlaku 45 360 BRT. Po válce v roce 1919 se stal velitelem Československého ozbrojeného loďstva. Do výslužby odešel v roce 1922, když před tím pracoval ve vedení čsl. plavby dunajské. Do penze odešel ve věku 58 let a usadil se na Moravě. Zemřel v roce 1974 ve Frýdku – Místku ve věku 87 let. Seznam potopených lodí korvetního kapitána Zdenko Hudečka : Italský torpédoborec „IMPETUOSO“ 680 BRT (10.07.1916)Anglický parník „HAIGH HALL“ o výtlaku 4809 BRT (30.06.1917)Anglický parník „MONGARA“ o výtlaku 8205 BRT (3.07.1917)Anglický parník „MASTON“ o výtlaku 3881 BRT (13.08.1917)Anglická Q-loď* „BRADFORD CITY“ o výtlaku 3683 BRT (16.08.1917)Anglický parník „BONTNEWYDD“ o výtlaku 3296 BRT (5.10.1917Italský parník „BOSFORO“ o výtlaku 2723 BRT (12.01.1918)Anglický parník „RAPALLO“ o výtlaku 3811 BRT (13.01.1918)Anglický parník „WEST WALES“ o výtlaku 4331 BRT (21.01.1918)Anglický parník „UGANDA“ o výtlaku 4257 BRT (8.03.1918)Anglický parník „STOLT NIELSEN“ o výtlaku 5684 BRT (11.03.1918) Celková tonáž potopených lodí: 45360 BRT

Expedice, S/S Bosforo

„S/S BOSFORO“ 1887 (Ex. „WISTOW HALL“ 1878)

/

Historie Zakázku na stavbu lodi „WISTOW HALL“ („SS BOSFORO“) získaly v r. 1878 Skotské loděnice Charles Connell and Company, Glasgow – Skotstoun. Byla vedena pod č. 109 (oficiální číslo 78814).  Ještě téhož roku byla loď dokončena a spuštěna na vodu. (13.8.1878). Předána prvnímu majiteli a objednateli, společnosti „Robert Alexander (Hall line) mng Alexander and Radcliffe, Liverpool a zaregistrována byla 7.10.1878. V roce 1881 loď odkoupila společnost „Sun Shipping Co Ltd, Liverpool, která ji následně v r. 1887 prodala Italské společnosti „Navigazione Generale Italiana, Genoa-reg. Palermo. Italové loď 31.3.1887 přejmenovali na „S/S BOSFORO“. Byla určena pro přepravu nákladu a osob na trase Alexandria–PortSaid. Od 28.12.1895 do 19.2.1896  podnikne první ze svých tří cest při přepravě vojsk do Massawy.  V roce 1897 dochází k opravě (výměně) motoru a „S/S BOSFORO“ je zařazena na pravidelnou námořní linku Benátky-Ancona-Brindisi-Alexandrie-PortSaid.  1.7.1910 je „S/S BOSFORO“ znovu prodána, tentokrát italské přepravní společnosti „Sociaetá Nazionale di Servizi Marittimi-Roma (Národní společnost námořních služeb – Řím). V září (24.9.1911) byla zrekvírována válečným námořnictvem a 15.10.1911 zařazena do činné služby u 68. pěšího pluku v Tripolisu. Od 25.12.1911 do 1.7.1913 vykonávala „S/S BOSFORO“ řádnou službu, než byla prodána společnosti „SITMAR (Societá Italiana di Servizi Marittimi-Roma). ° Po vstupu Itálie do I. světové války v r. 1915 slouží „S/S BOSFORO“ do prosince 1916  k přepravě Italských civilistů z Řecka. 12.1.1918 „S/S BOSFORO“ je při cestě z Neapole do Patrassa, nedaleko mysu Sparvicento v Calábrii torpédována a potopena Rakousko-Uherskou ponorkou U28. Zahynulo 36 osob. Technické údaje Výroba : skotské loděnice Charles Connell and Company, Glasgow – SkotstounSpuštěna na vodu : 13.8. 1878Název : původně WISTOW HALL, od roku 1887 S/S BOSFORODélka : 111 mŠířka : 11 mPonor : 5,65 mVýtlak : 2723 t

Expedice, S.M.U. 16

Závěr expedice

/

30.9.2017 – sobota Co si budeme povídat, včerejší den byl pro nás hodně náročný.  Tak trochu nás tlačil čas, expedice se blíží ke konci a my neměli splněné to hlavní. Pravda je, že celou dobu jsme čekali, až nám albánská strana dá potřebné informace, zajistí doprovod a my budeme moci vyrazit na moře a ponorku hledat. Tak nějak se nedařilo „zkoordinovat“ náš čas. Nakonec všechno klaplo, my získali informace a tu ponorku jsme odpotápěli. Ponor to byl nádherný, u vraku krásná viditelnost. Naše rozhodnutí se k ponorce dneska vrátit, ale překazil tak nějak „nechtíc“ David Farkaš. Přišel s informací, že v době, kdy byl na dekompresní zastávce, i díky skvělé viditelnosti, zahlédl nedaleko vraku ponorky další vrak větší válečné lodi. Nakonec to potvrdil i David Opatrný. Tak a co teď. Dva vraky a  jeden ponor. Rozhodnutí: …“když jste ten vrak viděli, půjdete, najdete ho a vyvážete“. Pokud se to podaří, ponorka počká a jeden tým půjde na vrak (mimochodem, dodnes nevíme co to je za vrak). …“Pokud se vám to nepovede, půjdeme na ponorku“. Nastrojeni jsme čekali, až se vynoří bóje, nebo kluci. Vynořili se kluci!! Smůla. …“Propátrali jsme dost velký prostor, je špatná viditelnost, ale ten vrak tam někde je! Musí být“! Rozhodnuto, jdeme na ponorku, ta je ze včerejška vyvázaná a uděláme co nejvíc snímků.  Jenže, to bychom nesměli mít v týmu Radka Bohuňovskýho. Ten se jen tak nevzdává!! …“Ponorku jsem viděl, půjdu tam sám a vrak najdu“. Co myslíte, šel tam sám a vrak našel!! Na hladinu vylítla bóje! Je rozhodnuto, jeden na ponorku, ostatní na vrak té lodi. Pata velí, manšaft koná! Pár hodin čekání, cesta do přístavu, večeře a diskuse. Co jsme to proboha našli. Albánci se diví, to na sonaru nebylo. Pravděpodobně jsme našli torpédoborec z I. světové války. Možná Italský, možná. Dohady, fotky, fabulace. Kluci, tak tohle bude hodně, ale hodně dlouhej den!! 1.10.2017 – neděle Lidičky a taky byl!! Pro některé až do brzkého rána! Vždyť se nám povedlo najít vrak torpédoborce a identifikovat ponorku! Komu se to povede! Snídani jsme posunuli místo oběda, oběd místo večeře a večeři, tu vem čert! Jenomže dneska nás čeká pěkná fuška. Odjíždí kluci s autem. Kolem 22:00 mají být v Drači (Durrës) na trajektu do Bari. A do Durrës je to cca 170 km. Takže balit. Balit věci, balit člun, balit všechno.  Člun je v přístavu, věci u hotelu. Taky musíme vrátit flašky od kyslíku a hélia. Tady (jako vždy) pomáhá Petrit Pitarka, náš albánský anděl strážný. Zajistí odvoz prázdných flašek od plynů do Tirany. Opět o jednu starost míň! Uff. S klukama se loučíme v 18:00. …“Šťastnou cestu a dejte vědět“!. Odjezd na hotel a …a najednou to z nás pomalu všechno spadne. Zabalit osobní věci a zítra brzo ráno odjezd do Tirany a odlet domů. Upřímně – MÁME TOHO PLNÝ KECKY !! Ale ponorku MÁME !! 9.10.2017 – pondělí Už je to týden, co jsme z expedice doma. Teprve teď nám dochází, o co jsme se celých těch deset dnů pokoušeli a co se nám nakonec přece jenom povedlo. Trvalo nám šest let, než jsme získali důvěru a hlavně podporu albánských úřadů. Dostali jsme šanci se potápět na místech, kam doposud noha (ploutev) Českého potápěče nevstoupila. Složitá jednání začala někdy v dubnu, květnu 2012 kdy jsme se Zdeňkem vyrazili na „zkušenou“ do Albánie. Zavedl nás tam zájem o naší námořní historii. Vraky Rakousko-Uherských lodí potopených v letec 1914-18 u pobřeží Albánie nás zlákaly natolik, že jsme se rozhodli obětovat cokoliv, abychom je viděli. Věřte, byla to dost fuška přesvědčit Albánskou stranu, že naším zájmem není vraky vybírat, ale že nás zajímá společná historie. Historie lodí a lidí, kteří na těch lodích sloužili a někteří i umírali. Rok 2016 byl pro nás zlomový. Díky Albanian Coast Agency (Albánská pobřežní agentura-má na starosti veškeré podmořské historické bohatství Albánie, patří sem i vraky lodí) a jejímu řediteli panu Dr. Auronu Tare jsme se jako jediní Češi mohli u Kepi i Rodonit potápět na vraku Rakousko-Uherského parníku S/S LINZ (viz. reportáže z expedice ALBANIA 2016). Následoval vrak jednoho z největších vraků, osobního parníku S/S WIEN (přejmenován Italy na Ospedale „PO“, potopen Brity). Tehdy, když jsme se naposledy s panem Dr.Tare loučili, padla informace, že Americká výzkumná loď Herkules, která prováděla od r. 2016 průzkum albánského pobřeží, narazila na několik zajímnavých vraků, o kterých si myslí, že by spadaly do období I. Světové války. Mezi nimi i vrak Rakopusko-Uherské ponorky S.M.U.16. Po téhle informaci jsme nemohli se Zdeňkem spát. …“U16, tak tam se musíme dostat a ten vrak identifikovat“ ! A ejhle, rok se sešel s rokem a my uháněli v  našem člunu na místo, kde se podle informace Albánců a Američanů S.M.U. 16 potopila. Neměli jsme na pátrání moc času, ani informace od Albánské strany nebyly moc přesné, ale nakonec se to povedlo. Nalezli jsme na tom místě vrak, tedy to, co z něho za těch 101 roků zbylo, který je podle nás vrakem ponorky S.M.U.16 . Ale času bylo fakt málo a ponorů taky. Jediné, na čem se celý náš tým shodl je, že se sem musíme příští rok bezpodmínečně vrátit a místo pořádně prohlédnout. Doufám, že budeme mít stejné štěstí, jako letos. Štěstí  v první řadě na bezvadný kluky v týmu, kteří prováděli docela těžké  ponory, neskutečně makali a byli ochotni tam nechat duši, štěstí na počasí, které nám přálo a také štěstí na naše partnery, se kterými jsme spolupracovali. Závěrem jedno, expedice „ALBANIA 2017“ skončila a my se těšíme na novou expedici „ALBANIA 2018“. Pokud to vyjde !!

Expedice, S.M.U. 16

U-16

/

29.9.2017 – pátek Předposlední den, kdy bude možné pátrat po ponorce a my pořád nemáme žádné přesnější informace. Všechno je připravené, čekáme jen na pana Aurona Tare. Ten, jako ředitel pobřežní agentury celou akci zastřešuje.  Počasí nám přeje, moře je jako zrcadlo. K místu potopení ponorky je to přibližně 18-19 km. Na to nám stačí 40´. Souřadnice jsou zadány do sonaru a začíná nekonečné kroužení po vodní hladině. Ponorka, nebo spíš její trosky by měly být v hloubce přibližně 61-65 m. Teď!! Zdeňkův povel na chvíli umlčí kluky na lodi. Závaží letí do hloubky. Ve vzduchu je napětí a jediná otázka. Našli jsme ji, trefili jsme se? Potápěči do vody. Teď jen čekání na chvíli, kdy se na hladině objeví červená boje. Na lodi není nikdo, kdo by si to nepřál. Mezi tím přijíždí člun s policií. Kontrola netrvá ani pět minu. Boje na hladině!! To znamená jediné. Kluci našli a vyvázali vrak. Jestli je to ponorka nebo ne, se dozvíme asi za hodinu, až se potápěči vrátí. Mezi tím jdou do vody další potápěči. Fotograf, kameramani. Zatím, co my na palubě se užíráme nejistotou, potápěči mají zřejmě jasno. Ale s každým vynořením se názory mění. …“jasně, je to ponorka, já nevím, mě to jako ponorka nepřipadá“. Co potápěč, to trochu jiná informace. Ke slovu přichází fotografie, plány a nekonečné dohadování.  A výsledek? Pánové a dámy, mohu oznámit, že dnes, 29.9.2O17 tým českých potápěčů, historiků a dokumentaristů ve spolupráci s albánskou stranou nalezl a identifikoval nedaleko pobřeží poloostrova Karaburun vrak rakousko-uherské ponorky U 16 z období I. světové války. …“Tak jsme  tě ty holka NAŠLI!!!“

Expedice, S.M.U. 16

Andromeda

/

27.9.2O17 – středa Dnešek nezačal nijak příznivě. Včerejší plán získat souřadnice, nebo alespoň přibližnou polohu vraku ponorky a jet konečně ten vrak hledat se rozplynul jako pára nad hrncem. Potápěč, který nám má dělat doprovod a archeologický dozor, o vraku podal takové informace, které nás mírně řečeno poslali do kolen. Podle původních informací se měl vrak ponorky nacházet někde mezi 55-6O m hloubky. Podle archeologa je to prý 66 m! Na takový ponor nejsme připraveni. Chybí nám helium! Takže, pátrání po U16 se odkládá a místo toho získáváme povolení k ponoru na jiný, ale také dost zajímavý vrak z období II. světové války. Jde o italský torpédoborec ANDROMEDA. Moc toho o něm nevím, tak přichází ke slovu internet. Nicméně, je to pěkná loď, ale tak trochu mimo naši mísu. V tuhle chvíli nás ale zajímá jediné. Sehnat helium. Pokud seženeme helium, přijede pan Auron Tare, dá nám souřadnice a bude ponorka. Pokud neseženeme helium, vidina pátrání po ponorce se rozplyne. Zní to možná hloupě, ale je to tak. Bez helia se nedají dělat tak hluboké ponory. Proto nás Albánci bez helia k vraku nepustí. To znamená, část týmu se jede potápět na ANDROMEDU a my jde zajistit hélium. Jako už mockrát nám hodně pomáhá Petr Pitarka. Díky jeho známostem nám dovezou hélium ještě dnes. Sláva. Bude helium, bude ponorka. Předběžně se dohodneme, že pátrat po ponorce pojedeme 29.9. Samozřejmě, pokud nám to dovolí počasí. Kluci se vrací z ponoru. Jsou unaveni, ale vypadají spokojeně. Kromě oběda tu na ně čeká i několik lahví helia. S dopravou jsme zhruba o dvacet tisíc lehčí! Ale máme helium a budeme připravení! A vo tom to přece je, ne!! Ale dnešek nebyl jen o starostech. Dopoledne nás přijela navštívit delegace našeho velvyslanectví v Tiraně, naše konzulka paní Mgr. Radka Calábková s doprovodem. Známe se už čtyři roky a díky paní Calábkové máme tady v Albánii dveře otevřené a ušlapanou cestičku. Udělala nám tím velkou radost. Doufám, že ji návštěva u nás potěšila stejně jako nás. Ještě plán na zítřek. Ráno pojedou tři potápěči na REGINU MARGHERITU, Zdeněk si tam dotočí záběry, které se mu poprvé nepovedly, vrátíme se a zbytek týmu odpoledne pojede na S/S WIEN. To je tak zajímavý a pěkný vrak, že stojí za to ho ještě jednou vidět. Tolik plán. 28.9.2017 – čtvrtek Plán na dnešek – potápění – dvě skupiny. Jedna Pata, David Farkaš, Radek Bohuňovský, Ilja, Petrit a já hned ráno vyrazíme na vrak REGINY MARGHERITY – potřebujeme dotočit další záběry a druhá skupina (zbytek týmu) pojede, až my se vrátíme na „PO“ (WIEN). Budíček, snídaně v sedm, odjezd do přístavu a v 8:00 na moře. Takový je plán. Nakonec z přístavu odjíždíme kolem deváté. Moře je jako zrcadlo a tak s málo obsazeným člunem dorazíme k vraku kolem desáté. Shotline, hloubka 54,5 m. Tentokrát nebudeme vázat na sestupové lano.  Zdeněk, David a Radek mají jediný úkol. Najít a natočit impozantní zadní část lodi, na které je jméno lodi. Po hodině čekání se objeví Radek. Jediná otázka-máte to?  Máme, ale ne záď. Tentokrát jsme byli na přídi lodi, ale i to stálo za to. Zdeněk to potvrdí, máme video, ale další části lodi. Vracíme se do přístavu. Tam už čeká druhá část týmu. Jsou natěšení na ponor. Po pravdě řečeno, vrak parníku WIEN (Ospedale „PO“) stojí ne za jeden, ale deset ponorů.  Nádherný vrak nádherné lodi.  Je tu ale malý zádrhel, stejně jako ostatní, nejsou tu vraky lodí trvale vyvázané. Pro nás to znamená jediné, najít pozici, hodit shotline, vyvázat vrak a odpotápět. V každém případě je to zdržení. Ponor, vlastně oba ponory stály za to. My jsme natočili REGINU MARGHERITU jak nebyla nikdy publikována a druhá patra prohlédla a nafotila Wien. Jednoduše řečeno, den se vydařil! Teď sedíme a čekáme na Ilira. To je Černohorec, kontakt pana Aurona Tare a náš archeologický dozor. Má nás zítra doprovázet na ponoru. Ilir dorazí trochu pozdě a má problémy s výstrojí. Řešíme operativně, půjčujeme mu jiná „dvojčata“ aby mohl jít na ponor d s námi. Dnešek byl dlouhý, namáhavý, ale úspěšný den.

Expedice, S.M.U. 16

Regina Margerita

/

26.9.2O17 – úterý Od rána sledujeme moře a oblohu. Včera se tady přehnala dost silná bouřka. Nechali jsme na místě vraku bóji i s lanem. Dotankujeme palivo do člunu a vyrážíme na pozici. Kluci od rána nemluví o ničem jiným, než o vraku. Vůbec se jim nedivím. Pokud to vyjde a vrak se podaří  odpotápět,  budeme po Italech, kteří vrak v r. 2005 našli, druhá zahraniční skupina, která se na REGINU MARGHERITU podívala. Italská bitevní loď REGINA MARGHERITA (třída lodí REGINA MARGHERITA) byla se svou sesterskou lodí BENEDETO BRIN postavena v letech 1898-1905 v loděnicích La Spezia. Měla být náhradou za zastaralou třídu bitevních lodí AMMIRAGLIO DI SANT BON. S jejich vojenským využitím se počítalo především v italsko-turecké válce. Jednu dobu byla REGINA MARGHERITA vedena jako vlajková loď. Na začátku I. světové války, kdy se Itálie rozhodovala, na kterou stranu se v blížícím konfliktu přidá, byly lodě převedeny do rezervy. BENEDETO BRIN byl veden jako školní loď, než byl za nejasných okolností 27. září 1916 ve svém domovském přístavu v Brindisi vyhozen do povětří. Zahynulo 454 členů posádky! REGINA MARGHERITA v té době jako cvičná loď, posléze nemocniční, najela 12. prosince 1916 nedaleko u vjezdu do Vlorské zátoky (na dohled od ostrova Sazan) na minu nastraženou německou ponorkou UC 14 a potopila se. Zemřelo 675 mužů! Na svou dobu byla REGINA MARGHERITA jednak velmi dobře vyzbrojena a měla silné pancéřování. Dvě silně pancéřované věže, každá se dvěma děly ráže 305 mm, 4 ks ráže 203 mm, 12 děl ráže 152 mm, 2O děl ráže 76 mm a množství další výzbroje včetně 4 torpédometů ráže 405 mm. Boční pancíř tl. 152 mm, paluba 78,7 mm, velitelská věž 152 mm a kasematy rovněž 152 mm. Rychlost lodi 20 uzlů, posádka 900 námořníků a důstojníků. Moře je jako zrcadlo a na nebi ani mráček. Člun, naložený po okraj uhání po hladině k místu, kde jak předpokládáme, zůstala naše bóje.  Bóje je na místě a k vraku jde první skupina. Hned na to další. Hloubka k vraku přibližně 54 m. Sedíme s Jirkou Strnadem a Petritem Pitarkou, natáčíme rozhovory pro  dnešní reportáž a čekáme na první potápěče. Jiří Strnad umístil na youtube sestříhaná videa pod názvem Albánie 2017. PONOR: Do vody jdou čtyři skupiny potápěčů, první dvojice má ověřit vyvázání vodící šňůry k vraku. Další dvojice již budou pořizovat fotografie a filmové záběry. Ponor je těžký, tma a silný proud. Viditelnost okolo 15 m. Vrak leží v 60 metrech. Obtížnost ponoru je daná také tím, že máme pouze vzduch, dekompresní směsi 50% nitrox a kyslík. Bohužel vrak již není tou hrdou bitevní lodí, ale hromadou trosek, které se rozkládají na velké ploše. Nejzajímavější částí je záď a na ní dobře rozeznatelný nápis Regina M, ostatní písmena ukryl sediment. Další části vraku jsou naprosto zničené. Byl zřejmě vytěžen kvůli strategickým kovům. Většina děl byla pravděpodobně vyzvednuta. Kdy k tomu došlo nevíme.  Jsme druhým potápěčským týmem, kterému se podařilo na vraku potápět. Dnešní den byl úspěšný.

Expedice, S.M.U. 16

Hledání Reginy Margherity

/

25.9. 2017 – pondělí Dnešek už od rána voní dobrodružstvím a napětím. V plánu je ponor na vraku italské bitevní lodi REGINA MARGHERITA. Vrak objevili v roce 2005 Italové (my jsme v té době pátrali po vraku S.M.S. ZENTA). Od té doby na vraku nikdo nebyl. Díky našim nadstandartním vztahům s albánskou stranou, máme možnost se na tomto vraku potápět. Dopoledne jsou trochu komplikace se sehnáním těch pravých souřadnic vraku. Nakonec je po delším telefonování získáváme a tak plně naložený člun vyráží z přístavu ve 13:OO hodin. Podle GPS vrak leží 17 km za odvrácenou stranou poloostrova Karaburun, 3 NM od pobřeží. Cesta plně naloženého člunu trvá přibližně hodinu. Najíždíme pokud možno přesně na dodané souřadnice a – NIC!! Po vraku 138 m dlouhé bitevní lodi ani památky. Nedá se nic dělat, začíná pátrání. Kroužíme nekonečně dlouho kolem udané pozice a pořád nic. Žádná anomálie, nic, co by nasvědčovalo, že vrak je někde blízko.  Najednou se objeví na sonaru pomalu rostoucí výstupek na mořském dně, hloubka cca 55 m a shotline jde do vody. OMYL-dopadá do hloubky 65 m, což je špatně. Proud je tak silný, že závaží i s bóji odtáhne skoro o sto metrů dál, než jsme ji o hodili! Tak znovu. „růčo“ vytáhnout 10 kg závaží a další hodinu kroužit kolem udaného bodu na GPS. Další anomálie a shotline jde opět do vody. Tentokrát jde do vody David Opatrný. Má jediný úkol. Najít a vyvázat vrak.  Hodina nejistoty, bóje nikde, to znamená jediné. Vrak se nepodařilo najít.  Takže znova. Shotline ven, další hledání. 58, 57, 53,5 m !! „Železo“ opět do vody!  Tentokrát to vypadá slibně! Radek Bohuňovský se nabídne, že půjde do vody a pokud jsme se trefili někde poblíž vraku, vrak pomocí podvodního skútru najde a vyváže. Po půl hodině se na hladině objeví červená bóje!! On ten vrak opravdu našel!! Je skoro tři čtvrtě na pět, když se vracíme do přístavu. V každém případě máme vrak vyvázaný a na zítřek připravený. Pozdní oběd před šestou večer, plnění lahví a zasloužený odpočinek. Áč se to nezdá, únava zmáhá všechny. Zítra bychom měli Reginu Margheritu opravdu pokořit.

Expedice, S.M.U. 16

Ospendale „PO“

/

24.9.2017 – neděle Pokud byl včerejší ponor na Ospedale „PO“ (ex.S/S WIEN) jen zkušební (špatná viditelnost…), potom se ten dnešní opravdu vydařil. Konečně se podařilo natočit a hlavně nafotit nádherné fotografie vraku. Ale popořádku. Zatím, co se dnes potápěči chystali ke svému druhému ponoru na jednom z největších vraků v téhle oblasti, vydali jsme se společně s Petrem Pitarkou do 39 km vzdáleného letoviska Dhermi, zajistit pro celý tým odpovídající ubytování a zázemí pro druhou, důležitější část expedice. Ponorka S.M.U.16  a torpédoborec NEMBO se měli potopit „někde“ v oblasti zvané Aspri Ruga (Bílá linie). Pokud je Dhermi v době letní turistické sezóny plné turistů, tak dnes nám připadalo jako zanedbané a nevyužívané letovisko. Zavřené hotely, taverny zející prázdnotou, neudržované cesty. Prostě-konec sezóny. Trochu zklamaní odjíždíme zpátky do Radhime. To, že nemáme v Dhermi zázemí je sice komplikace, ale nás to nemůže v žádném případě odradit.  Jen nás to nutí improvizovat. Jedno musím přiznat, krajina v téhle oblasti je nádherná. Z Radhime jedeme směr starobylé Orikum, antické město, které v minulosti postihlo silné zemětřesení. Celé město skončilo pod vodou a v současnosti je jednou z chráněných oblastí UNESCO. Z městečka Orikum míříme do horského národního parku Logara. Projíždíme průsmykem Mali I Cikes a po serpentinách míříme do Dhermi. Jakmile překročíme horský hřeben, otevře se před námi nádherný výhled na celé albánské pobřeží a ostrov Korfu. Pláže z drobných kamínků lemují tyrkysově modré moře. Nádhera! Cestou zpátky míjíme u silnice krámky s horskými bylinkami a medem, do cesty se pletou stáda koz, krav i ovcí. Pohled na horský masiv trochu kompenzuje skutečnost, že nemáme sehnané bydlení. Do Radhime přijíždíme v okamžiku, kdy se ostatní vrací z ponoru. Náš tým uskutečnil první ostrý ponor s veškerou technikou. Viditelnost se zlepšila a podařilo se pořídit spoustu kvalitních filmových záběrů a fotografií. Ponor se uskutečnil již dopoledne za ideálních podmínek.  Na vraku Wien jsme se potápěli při poslední expedici v roce 2016 a byl to pro většinu z nás již čtvrtý ponor. Přesto si ještě netroufáme tvrdit, že vrak je dokonale prozkoumaný, k tomu vzhledem k velikosti vraku Wien je potřeba více ponorů. Některé skutečnosti však můžeme konstatovat : vrak leží v hloubce 40 m v kýlové poloze, paluba se nachází ve 20 m. Ohromující je velikost, příď je vysoká 16 m a působí velmi impozantně, což potvrzují záběry. Na pravoboku jsme objevili otvor způsobený zřejmě torpédem. Vnitřek vraku jasně naznačuje k čemu byla loď určena. Sloužila jako nemocniční loď a stále se uvnitř nachází spoustu nemocničního zařízení, stovky lůžek, operační stoly, zdravotnické potřeby. Celkově je vrak velmi zachovalý. Zítra je v plánu vrak italské bitevní lodi Reginy Margherity.

Expedice, S.M.U. 16

Příjezd na místo

/

21.9.2017 – čtvrtek Čtvrtek 21.9 a část našeho týmu se konečně schází na letišti. Odlet se blíží a my netrpělivě čekáme na odbavení. Praha-Řím-Tirana. Odbavení i let do Říma bez problémů. Zatím, co si na letišti v Římě dáváme vytoužené pivo, má ta druhá, důležitější část týmu za sebou přibližně 12OO km dlouhou cestu autem s lodí. Do přístavu v Bari jim zbývá asi cca 28O km. V Tiraně přistaneme o půl šesté. Autem do hotelu, večeře. Mimochodem, vynikající. Klasická albánská národní kuchyně doplněná skvělým červeným vínem. Samozřejmě nechybí albánská „Rakie“. Spát se jde kolem jedenácté. 22.9.2017 – pátek Z Tirany jedeme směr Durres – trajektový přístav. Trajekt z Bari má zpoždění. Jedna skupina jede přímo do Radhime, druhá čeká, až bude auto s člunem odbavené. Z Durres do Radhime je to přibližně 165 km. Počasí je ucházející, teplota 24°C.Na to, že u nás doma je 8°C to celkem ujde. Radhime, hotel Royal. Celkem obstojné bydlení, vynikající strava, hotel 10 m od pláže. Únava zmáhá všechny. Proto si po vynikajícím oběd jdeme všichni odpočinout. Jedni proto, že toho na dnešek moc nenaspali, druzí proto, že nespali vůbec! Dnešní den je vyhlášený jako odpočinkový! 23.9.2017 – sobota Jako na vojně-budíček 7:00, snídaně 7:3O, odjezd do přístavu 9:00. Dnes první ponor na bývalém rakousko-uherské parníku S/S WIEN. 15O m dlouhý vrak ležící v kýlové poloze v hloubce 35 m. Polovina z nás jej viděla už v loni, druhá polovina se na vrak podívá dneska. V každém případě se všichni na ponor těší! Albánci přestavěli (zrekonstruovali) v přístavu vjezd do vody, a tak se spouštění člunu neobejde bez drobných komplikací. Po hodině manévrování se díky Iljovu bravurnímu řidičskému umění a Petritovým naváděcím schopnostem podaří s člunem bezpečně zacouvat do moře.  Hotovo. Konečně dorazil i archeologický dozor z Vlory. Dohled je zajištěn, potápěči naloděni. Vyrážíme ! Vrak parníku S/S Wien je nedaleko přístavu, přesun trvá 15 minut. Sestupové lano s bójí na vraku chybí, proto si jej musíme vyvázat sami. Do vody jde první skupina, ta má za úkol vrak najít. Po pěti minutách se objevuje bójka, signál, že je vše ok. Vzhledem k tomu, že paluba je okolo 20 metrů, máme dostatek času. Tento ponor je tzv. check dive, zkušební ponor, který slouží potápěčům jako kontrola funkčnosti výstroje. Viditelnost je okolo 5 metrů, což pro fotografování a filmování není ideální. Uvidíme zítra, předpověď počasí je příznivá.

Expedice, S.M.U. 16

Deník – Přípravy

/

Jenomže nic není tak jednoduché, jak to na začátku vypadá. Hlavně, pokud jde o Albánii. Termín, domluvený na duben/květen 2017 padá (ne naší vinou) a posouvá se na září 2017. To trochu nám komplikuje situaci. Ale co se divíme, tohle všechno už přece známe. Nový termín, noví lidé v týmu, noví sponzoři. Začátkem srpna přípravy na expedici vrcholí. Termín naší expedice, určený na konec září a začátek října se blíží. Když všechno dobře dopadne a nastane příznivá konstalace hvězd, vyrazíme ve čtvrtek  21. září na naši vysněnou výpravu. Tentokrát nepojedeme společně, ale ve dvou skupinách. Po loňských zkušenostech na hraničních přechodech v Černé Hoře a Albánii, volíme pro člun a výstroj pohodlnější cestu přes Itálii do Bari, trajektem do Durrës, kdežto druhá skupina, potápěči, odletí 21.9 z Prahy přes Řím do Tirany a odtud auty do místa našeho prvního působení. Takový je tedy plán!  ALE …! Právě to zlé a pověstné „ALE“!! Když už si člověk myslí, že je všechno v pořádku, organizace a plán jedno jest, přichází to „ALE“! Na poslední chvíli nám vypověděl důležitý sponzor a odmítl zapůjčit přislíbené auto. Prostě – NEMÁME DODÁVKU ! Najednou nemáme auto, které by bylo schopné přepravit veškerou naší výstroj a vybavení a zároveň člun. A to je hodně velká komplikace!! Počítali jsme s půjčením auta, naplánovali cestu, koupili drahý lístek na trajekt z Bari do Durrës, zajistili řidiče a NIC!!  A to všechno týden před odjezdem! Nakonec se klukům podaří zajistit jiné auto, ale to nemá tažné zařízení! To znamená, během pondělí koupit a namontovat tažné zařízení, projít technickou a zajistit naložení auta materiálem. Odjet musí  20.9 odpoledne, protože 21.9.2017 ve 22:00 musí být s celým nákladem v Bari u trajektu. Zatím co Ilja, David a David si budou užívat nekonečných italských dálnic a těšit se na romantickou, asi 10-ti hodinovou plavbu z Bari do Durrës, my ostatní máme zaplacený vyhlídkový let z Prahy do Říma a Tirany. Sraz celého týmu je 22.9.2017 v přístavu v Durrës! Pokračování…

Expedice, S.M.U. 16

Expedice ALBÁNIA 2017

/

Po tom, co jsme se na podzim loňského roku vrátili z té naší „Albánské anabáze“, řekli jsme si, že tam, tam už teda nikdy! Když si jen vzpomenu na to dohadování, papírování, byrokracie a přemlouvání…! Dva roky tvrdý práce než jsme mohli ponořit k těm dvěma vysněným vrakům! S odstupem času jsme ale pomalu zapomínali na tu strastiplnou cestu, táboření v zemi nikoho, na nepřízeň počasí, bouřky, déšť, při kterém během půl minuty na vás bylo suché snad jen svědomí! A tak si říkám, jestli jsme se náhodou nezbláznili, když se nám po tom všem, co jsme si v loňském roce prožili, chce jet do Albánie znovu. Nezbláznili! Ona totiž ta Albánie a potápění v Albánii za tu trochu nervů, strádání, byrokracie a průtahů opravdu stojí! „Nabídka, která se hned tak neodmítá“. Moře kolem Albánie je poseto více než 250 vraky lodí od Antiky počínaje, až po sedmdesátá leta minulého století.  Jeden krásnější vrak, než druhý. Poloha většiny vraků je známá díky obsáhlému průzkumu americké výzkumné lodi Herkules, ale co je to vlastně za vraky se neví. A když na konci loňské expedice padla z Albánské strany nabídka, abychom se společně podíleli na průzkumu vraku Rakousko-Uherské ponorky (tedy všichni si to myslí, že je to RU ponorka) nemohli jsme říci NE. Okamžitě jsme rozjeli přípravy nové expedice. Povolení máme a je pořád ještě platné, máme na své straně i Pobřežní institut (organizace, která se o podmořské bohatství Albánie stará), tak teď oslovit lidi, sponzory a naší ambasádu v Tiraně a začít expedici připravovat. Pro mě, jako „historika“ týmu nastaly žně (konečně se budu moci pochlubit vším, co jsem na tu Rakouskou ponorku vyštrachal), pro Patu (Zdeňka Partyngla) a kluky z týmu pak spousta tvrdé, nikdy nekončící práce! Ale na druhou stranu je tu šance a velká šance, že budeme první, kdo se kdy k vraku rakousko-Uherské ponorky z období I. světové války potopil. Prozatím tam byl pouze robot výzkumné lodi HERKULES. Potápěč žádný. Pokud to tedy jsou trosky ponorky U16 (všichni pevně doufáme a věříme, že jsou), bude náš tým první, kdo se k těm troskám potopí! A taková šance se prostě NEODMÍTÁ !! Trochu historie V roce 1915 vstupuje do války Itálie a Rakousko-Uhersku se na moři objevuje staronový nepřítel. Začíná námořní blokáda Rakouského pobřeží a ke slovu se tak dostává zbrusu nová zbraň a tou je PONORKA. Rakousko-Uherské námořnictvo nemá zpočátku žádné velké množství ponorek, ale to co má k dispozici zapojí ihned do činné služby. Ponorky tak vyplouvají na pravidelné hlídky a začínají nepříteli „dělat potíže“. Napadají zásobovací lodě, potápí malá vojenská plavidla a hlavně jsou neustálou hrozbou. Rakousko-Uherská ponorka S.M.U.16 Ponorka U16 (S.M.U.16) byla postavena během  roku 1915 (duben-říjen 1915) v Německé loděnici AG Weser Bremen pod číslem N°233. Po svém dokončení byla rozebrána na tři jednotlivé sekce a do svého domovského přístavu v Pole dopravena po železnici. V Pole byla opět smontována a 31. srpna spuštěna na vodu. Přesná doba stavby ponorky-montáže, není známa, ale podobnou ponorku UB-3 byli dělníci v Pole schopni smontovat za necelé dva týdny. Transport rozebrané ponorky po železnici na místo určení. Po dodání byla ponorka opět smontována a po provedených zkouškách předána do činné služby. Montáž ponorky, včetně zkoušek trvala do 30. září 1915 a 6. října byla slavnostně uvedena do provozu a předána do služby Ponorka dostala označení S.M.U.16 (někdy také U-XVI). Typ UB-I, patřila mezi malé, příbřežní ponorky třídy U-10. Nebyla vhodná pro plavby na volném moři, její služba měla spočívat spíš v hlídkové činnosti a napadání lodí nepřítele pohybujících se blízko pobřeží. Operační činnost ponorky S.M.U.16. U16 byla předána do provozu Rakouskému válečnému námořnictvu 6.řijna 1915. Jejím velitelem se stal Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi) Eugen Hornyák Edler von Horn. Ještě před svojí cestou do stanovené operační oblasti – pobřeží Albánie se základnou v Kotoru, odplula ponorka na svojí první hlídku, oblast italského přístavu Rimini až po ústí řeky Pád. V Kotoru převzal 18. listopadu velení ponorky Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi) Orest Ritter von Zopa. Následující den vyplula ponorka U16 pod jeho velení provádět hlídkovou činnost u pobřeží Albánie. V blízkosti mysu Kepi i Rodonit zastavil von Zopa albánskou plachetnici „Fione“. Po jejím prohledání plachetnici i její posádku propustil. O tři dny později zaznamenal von Zopa svůj první úspěch, když nedaleko zálivu a ústí řeky Driny potopil italskou plachetnici „Unione“ o výtlaku 25 GRT. Později se ten samý den, se pokusil bez úspěchu o torpédování dvou italských nákladních lodí, kotvících v přístavu Shëngjin. K doplnění torpéd se vrátil do Kotoru 24. listopadu 1915. Na svou další hlídku se U16 vydala 3. prosince 1915. Pro poruchu gyrokompasu se ale musel von Zopa vrátit zpět. Po jeho opravě vyplul opět ke břehům Albánie a 5. prosince zastavil plachetnici „ Xephanie“. Po jejím prohledání nechal plachetnici pokračovat v plavbě. Později se opět setkal s albánskou plachetnicí „Fione“. Plachetnici prohledal a zjistil, že veze pro černohorské vojáky náklad zbraní a munice. Plachetnici zajal a donutil ji plout do Kotoru, kde byla zabavena. U16 vyplula na další hlídku 19. prosince – musela se však z důvodu velmi špatného počasí vrátit zpět do Kotoru. Následně vyplula 25. prosince, ale i tato plavba skončila nezdarem, došlo k poruše motoru a ponorka byla odeslána 27. prosince do Poly k opravě. Opravy se protáhly do 9. ledna 1916, kdy ponorka odplula k provedení testů. Na této plavbě byl jako pozorovatel na palubě ponorky i polní maršál Svetozar Boroëvić von Bojna. Po úspěšných testech se U 16 vrátila do Kotoru a od 18. ledna 1916 pokračovala ve své hlídkové činnosti. Nedaleko albánského přístavu Durrës provedl von Zopa 4. února torpédový útok na parník „Asýrie“, který doprovázeli dva italské torpédoborce „Animoso“ a „Garibaldino“. Torpédo však při nárazu na parník nevybuchlo. 11. března se U 16 poškodil ventil a slaná voda začala pronikat do prostoru ponorky a zaplavil baterie. Začal se uvolňovat plynný chlór. Ponorka byla nucena se urychleně vrátit do Kotoru. Opravy se protáhly a ponorka se mohla do akce vrátit až koncem dubna 1916. Od konce dubna do začátku září hlídkovala ponorka U-16 mezi přístavy Vlorë, Brindisi a v prostoru Otrantské úžiny. Během těchto hlídek byla ponorka 2x bezúspěšně napadena francouzským torpédoborcem. V polovině června zaútočil von Zopa na nákladní lodě, avšak jeho torpéda své cíle minula. U16

Expedice, T8

Potápěčská expedice k vraku torpédovky Tb97F (T8)

/

Cílem potápěčské expedice k vraku bývalé Rakousko-Uherské torpédovky Tb97F (T8) je nejprve vrak lodi lokalizovat a následně jej co nejpodrobněji zdokumentovat. Zároveň bychom chtěli navázat na na naše předchozí projekty výzkumu rakousko-uherských a italských válečných lodí potopených na Jadranu. Již v letech 2005 – 2010 proběhly expedice k těmto vrakům – Zenta (2005), Streiter 2007, Szent István 2008, Guiseppe Garibaldi 2008, Kaiser Franz Joseph I 2010. Ze dvou expedic vznikly dokumentární filmy pro Českou televizi – Zenta, Szent István. Vrak torpédovky Tb97F (T8) Vrak lodi ležel nepovšimnutý na mořském dně až do r. 1979 kdy byl náhodně objeven a odpotápěn chorvatskými potápěči (článek 25.8.1979-Svob.Dalmacia). Vrak lodi leží v hloubce přibližně 56 – 64 m. Přední část lodi má být „údajně“ po zásahu bombou oddělena od zbytku trupu a leží na levoboku, zatím co nepoškozená zadní část leží na mořském dně v kýlové poloze. Kolem vraku se nachází velké množství trosek lodi.

Expedice, T8

Tb 97F (T8)

/

Torpedoboot Tb97F (Tb97) – Torpiljarka T8 – Torpediniera T8 Tb97F – Rakousko-Uherská torpédovka (250t) postavená v r. 1915 v loděnicích ve Fiume zůstala v činné službě až do konce I.světové války v listopadu 1918.V roce 1919 (1920) byla společně s ostatními „malými“ loděmi stejného typu předána do služby nově vzniklé „ Jugoslovanske Kraljevske ratne mornarice“ .Zde dostala označení T8. Pod označením T8 v KRM sloužila až do r. 1941. 17.4.1941 v důsledku invaze do Jugoslávie byla T8 v Kotoru zabavena italským válečným námořnictvem (Regia Marina) a přešla do jeho služby. Původní označení T8 zůstalo. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 byla T8 odeslána z Dubrovníku na ostrov Mljet odkud měla evakuovat italská vojska. Dne 10.9.1943 byla T8 útokem německých střemhlavých bombardérů nedaleko ostrova Olib potopena zásahem do kotelny. 1916 – 1918 (1919)Tb97F – Rakousko – Uhersko 1919(1920) – 1941 (od 09/1919)T8 předána Jugoslavsdke Kraljevske ratne mornarici ( Království Srbů, Chorvatů a Slovinců –1918-1929, Království Jugoslávie – 1929-1941, od r. 1941-Jugoslávie) 1941 – 1943 – Itálie „Regia Marina“ (17.4.1941-10.9.1943)Itálie: ponecháno původní označení T8 10.9.1943 potopena náletem Německých letadel.

Expedice, T8

Rakousko-Uherské torpédovky řady 82F – 97F

/

Stručná historie: V letech 1913 – 1916 postavily a předaly loděnice ve Fiume (dnešní Rijeka) pro potřebu Rakousko-Uherského válečného námořnictva celkem 16 torpédovek o výtlaku 250 t. Torpédovky této třídy měly plnit úkoly běžné námořní služby, tj. pátrat po ztracených lodích a hydroplánech, doprovázet námořní konvoje, likvidovat minová pole a útočit na nepřátelské ponorky.V roce 1913 postavily loděnice ve Fiume torpédovky 82F, 83F, 84F, v roce 1914 torpédovky 85F, 86F, 87F, 88F, 89F, 90F, 91F, 92F a v roce 1915 torpédovky 93F, 94F, 95F, 96F, 97F . Poznámka:F – znamená, místo, loděnici, kde byla loď postavena (F= FIUME) Po skončení I.světové války byla většina válečných lodí Rakousko-Uherského válečného námořnictva rozdělena a předána vítězným mocnostem.Je jasné, že velké válečné lodě a ponorky si mezi sebe rozdělily Itálie, Anglie, Francie a USA a malé, v té době již značně zastaralé lodě připadly menším státům jako byly Království Jugoslávie, Řecko, Portugalsko a Rumunsko. Portugalsko získalo: 85F, 86F, 88F,89F,90F A 91FRumunsko: 82F, 83F, 84FŘecko: 92F, 94F a 95FKrálovství Jugoslávie: 87F (T5), 93F (T6), 96F (T7) a 97F (T8) Technické údaje Tb97F (T8) Loděnice : Danubius Co, Bergudi F-Fiume (dnes Rijeka) Začátek stavby: 5.3.1915Spuštění na vodu: 20.8.1916Předání do služby: 9.12.1916 Délka lodi: 58,76 mŠířka lodi: 8,84 mPonor: 1,5 m Pohon: 2 kotle Yarrow, 2 AEG Curtis turbíny2 lodní šroubyRychlost: 28 KN/hod. ( max. 29 KN/hod.)Akční radius: 1200 NM při rychlosti 16 KN/hod. Výzbroj:2 ks lodní kanón r.7cm L/30 Škoda1 ks 8 mm kulomet2 ks dvojtý torpédomet r. 45 cm Výtlak: 243,9 tMnožství paliva: 31 t topného oleje + 20,2 t uhlíPosádka: 38 + 3 Původní výzbroj:2 x 7 cm lodní kanón ŠKODA TAG – ráže 66 mm L/30Hmotnost: 244 kgDélka hlavně 1980 mm L/30Granát : 5 kg-ráže 66 mm20 ran/min u L/30, Úsťová rychlost : 550 m/s L/30 Později:Ve 20-tých letech přezbrojena na 2x 66/50 + 2x kulomet 8,3/67 mm, 2x dvojitý torpédomet 450 mm.Kanóny r. 66/50 nahrazeny 2x 66/42, kulomet r.8,3 nahrazen 1x 15/84 mm.

Albánie 2016, Expedice

EXPEDICE „ALBÁNIE 2016“ – deníček

/

Neděle 2.10 2016 Nastal den našeho odjezdu na vytouženou expedici. Upřímně, ještě v sobotu jsme nevěděli, jestli se nám podaří odjet. Přesto, že jsme měli všechna potřebná povolení a splnil všechna přání albánských úřadů, neměli jsme to hlavní-souhlas té nejpovolanější osoby, ředitele pobřežní agentury pana Dr. Aurona Tare. Člověka, který má celou legislativu spojenou s potápěním na starosti.  Několik telefonátů na naší ambasádu v Tiraně a můžeme vyrazit. Vzhledem k tomu, že tam, kam jedeme, není absolutně žádné potápěčské zázemí, povezeme si všechno, od posledního těsnění a šroubku, až po potápěčský člun, stan, elektrocentrálu i kompresor. Ještě jedna, nesmírně důležitá věc. Musíme se obrnit trpělivostí. Cesta nebude nijak jednoduchá. Čeká nás Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Černá Hora a Albánie. Odhadem 17OO km. Zdeněk a Ilja, kteří jedou z Plzně, mají nejtěžší úkol. Vezou na přívěsu člun a auto a ž po střechu naložené potápěčským vybavením. Druhé auto s částí týmu odjíždí. Z Chrudimi a třetí, které veze centrálu a kompresor vyrazilo vzhledem k velikosti nákladu už v pátek. Se Zdeňkem a Iljou se setkáme v Rakousku, s Mírou Heimerlem potom v černohorské Budvě. Vzhledem k velikosti nákladu musíme omezit rychlost (po dálnici jedeme max. 100 km/h) a tak se cesta neskutečně vleče. Pondělí  3.10.2016 Dnes měla podle plánu skupina se člunem dorazit do Shenjinu, tam spustit loď a druhá skupina na Kepi i Rodonit a tady postavit stan a zřídit tábor. V plánu byl kromě „Brífingu“ i jeden ponor na parníku S/S Linz. Bohužel, skutečnost  je poněkud jiná. Nečekané komplikace nastaly na Černohorské hranici. Celníkům se nelíbil náš seznam vyvážených věcí, požadují ten jejich za cca 150 Euro.  Po chvíli vyjednávání to spraví 20 Euro a my pokračujeme dál k Albánské hranici. Tady opět komplikace na Černohorské straně – opět 20 Euro + 6 plechovek plzeňského piva. Je pondělí 3.10 15.00 hodin, když opouštíme Černohorsko-Albánskou hranici. Konečně Albánie!! Vyrážíme směr Kepi i Rodonit, naší první a důležité potápěčské lokalitě. Jak brzy zjišťujeme, ta zdržení na hranicích nás ve finále stojí jeden den potápění. Do Shenjinu, kde musíme spustit na vodu člun, přijedeme až po setmění. Tady zjišťujeme, že člun musíme přihlásit na místním „Kapitanátu“. Jenomže jsme přijeli pozdě.  Zajistíme si bydlení v hotelu na jednu noc a jdeme se někam najíst. Bohatě prostřený stůl čerstvými rybami a mořskými plody tak trochu zmírní naše rozčarování! Tak tedy zítra! Úterý  4.10.2016 Člun je na moři a my na cestě na Kepi i Rodonit. S jednodenním zpožděním přijíždíme do kempu na mysu  Rodonit. A tady nastane v tuto chvíli nepřekonatelný problém!! Ochranka, která hlídá kemp, o našem příjezdu samozřejmě nic neví a odmítá nás na pláž pustit. Nic nepomáhají ani úřední povolení, dokonce ani samotná přítomnost ministerských úředníků v čele s panem Dr. Auronem Tare nic nezmůže. Hrozí konflikt. Všechno vyřeší „Padre Leonardo“ – polský kněz, kterému zmíněný kemp i pláž patří. Tedy řádu Františkánů. Jediný telefonát „Padremu“ a z nepřátel jsou kamarádi. A tohle kamarádství nás stojí jeden ponor na parníku S/S Linz. Středa 5.10.2016 Nakonec se Zdeňkovi s několika potápěči podaří vyjet alespoň na jeden ponor. Když odjedou, pustíme se do budování tábora. Nad naším zásobovacím a skladovacím stanem zavlaje Česká vlajka právě v okamžiku, kdy se kluci vracejí z prvního ponoru. …“tak co, povídej, našli jste vrak, jaká je viditelnost, jaký byl ponor a hlavně, jaký je vrak“? Všechno se postupně dozvídáme u večeře. …“nádhera – vrak je překrásný, leží na mořském dně v kýlové poloze nakloněný na pravobok. Vzhledem k jeho pozici (leží ve směru mořských proudů) je na některých místech pokrytý silnou vrstvou sedimentu. Dá se proniknout i do vnitřních prostor. Vrak není moc pokrytý sítěmi. Jedním slovem – paráda. Však uvidíte sami“? Ještě večer nám to nedá a prohlížíme si první filmové záběry tolik vytouženého vraku. Jediné, co nás mrzí a co tak trochu kalí naší radost je fakt, že jsme díky průtahům a komunikačnímu šumu přišli o dva cenné ponory na „Linzu“.  A to netušíme, co nás čeká zítra. Ale jedno nám v tuhle chvíli nikdo nevezme. Jsme prvním Českým potápěčským týmem, který se na vraku parníku S/S Linz potápěl. Natěšeni z včerejšího vydařeného ponoru jdeme na snídani. Po snídani je v plánu další ponor na vraku parníku S/S Linz. Bohužel příroda je proti. Od rána, vlastně už v noci začalo silně foukat a vlny v zátoce a na volném moři nám jednoznačně říkají …“dnes Vás nikam nepustíme“!! A tak to také je! Rozbouřené moře a silný vítr nás na celý den zbaví možnosti si vrak parníku prohlédnout.  Všechno se komplikuje, předpověď počasí není příznivá a čas pro náš pobyt na Kepi i Rodonit se krátí. Zítra bychom podle plánu měli jít ráno na ponor, odpoledne zrušit tábor a vyrazit směr Vlora, kde nás čeká další z impozantních vraků, vrak bývalého Rakousko-uherského parníku S/S Wien. Místo potápění vyrazíme na malou vlastivědnou procházku k dominantě celého mysu, středověké pevnosti, tzv. „Skanderbegův hrad“ zbudované v patnáctém století. Ale ani nádherná příroda nám nemůže poskytnou útěchu z pro nás promarněného dne. Tak snad zítra. Čtvrtek 6.10.2016 Ještě ráno to vypadalo, že se na potápění nepojede. Počasí nic moc, fouká vítr a na moři jsou zase vlny. Tentokrát ale padne rozhodnutí, že na vrak parníku S/S LINZ se dneska prostě pojede! Kolem osmé hodiny ráno se moře na chvilku uklidní a tahle chvilka nám stačí na to, aby člun s potápěči vyrazil na místo ponoru. Trvá to tři hodiny, než se člun vrátí. Už od prvních reakcí je vidět, že se ponor tentokrát vydařil! …“ Je to paráda, nádherný vrak, hodně dobrá viditelnost a spousta krásných záběrů“. Vykládáme člun a hned se jde foukat a chystat na druhý, odpolední ponor. Jsou dvě hodiny odpoledne a my znovu vyrážíme k místu, kde se parník Linz potopil. Tentokrát s námi jede kameraman albánské televize. Natáčí podobný dokument jako my. Moře je klidné. Ponor trvá dvě hodiny a my se vracíme do tábora s ještě lepšími záběry než dopoledne. Tak to je skvělé! Těšíme se na večer, až si ty záběry v klidu prohlédneme! Čas nám šlape na paty a my musíme jít podle plánu balit věci a chystat se na přesun do Vlory, kde nás čeká vrak italské nemocniční lodi Ospedale „PO“, dříve S/S WIEN, jednoho z nejluxusnějších parníků rakouské společnosti Lloyd. Dva ponory za den, foukání a další práce, jsme unavení a do

Albánie 2016, Expedice

Takže ALBÁNIE !

/

Utekl už skoro rok od úspěšné expedice na Bahamy a náš tým se chystá na další, neméně zajímavý výlet. Tentokrát je cílem potápěčů, historiků, dokumentaristů doposud neprobádaná ALBÁNIE. Vlastně jsme na nápad jet se potápět do Albánie přišli společně se Zdeňkem Partynglem už v roce 2014. Bylo to hned po tom, co jsme u Španělska pátrali po vraku první československé obchodní lodi parníku S/S ARNA. Tehdy jsme přemýšleli co dál a do jaké oblasti naší námořní historie zabrousit. Důležité válečné vraky na Jadranu jsme měli zdokumentované a jedinou oblastí, kde v průběhu I. i II. světové války probíhaly jak pozemní, tak hlavně námořní boje, byla oblast Otrantské úžiny a s tím spojené pobřeží Albánie. Takže  ALBÁNIE ! Z internetu jsme se dozvěděli, že kromě několika (snad dvou) potápěčských bází na jižním pobřeží Albánie, tam není nic. Tedy žádné vhodné zázemí pro technické, ale i sportovní ponory. Také jsme neměli ani tušení o pravidlech a možnostech se v Albánii potápět a provádět průzkum vraků.  Tedy oficiálně. Doposud se tam potápěli většinou Italové a Němci a hlavně Rakušané. Ti také v průběhu let objevili několik i pro nás hodně zajímavých vraků. Proto jsme v dubnu 2014 odletěli se Zdeňkem do Tirany, abychom zjistili, jak to s tím potápěním v Albánii vlastně je. Doprovázel nás pan Pitarka, rodilý Albánec žijící dlouhou dobu v ČR, bez jehož pomoci bychom byli naprosto ztraceni. Následovaly tři dny „intenzivního“ jednání a získávání informací. Jednali jsme s náměstkem ředitele přístavu Drač, ředitelem přístavní policie i velitelem pobřežní policie Albánie. Sešli jsme se s místními podnikateli a majiteli lodí, námořními experty i historiky. Výsledek –  abyste se mohli v Albánii potápět, provádět průzkum vraků a dokumentovat, potřebujete mít povolení od albánského ministerstva kultury. To je alfa a omega! Jakmile bude povolení, ostatní orgány a úřady nevidí problém a vyjdou nám vstříc. Spokojeni s výsledkem naší „mise“ jsme odletěli domů. Tak tedy, povolení od albánské ministryně kultury. To určitě nebude tak velký problém, jako získat povolení se potápět na bitevní lodi Szent István od Chorvatů. O M Y L   přátelé,  velký   O M Y L ! Když se nám ani po půl roce prostřednictvím našich nových přátel nepodařilo povolení získat, obrátil jsem se na naší ambasádu v Tiraně. Díky neskutečné trpělivosti a vydatné pomoci pracovníků naší ambasády, jsme se po roce přiblížili k vysněnému povolení!! Vlastně, my to povolení od ministerstva kultury už získali, ale na termín, který jsme museli z technických důvodů posunout. Teď jsme se, alespoň doufám, přiblížili k první metě. Záměrně říkám k první metě, protože povolení z ministerstva kultury je sice to nejdůležitější, ale na základě tohoto povolení musíme ještě získat souhlasy s expedicí od ministerstva obrany a ministerstva vnitra. Až potom smíme vyrazit za dobrodružstvím do země orlů!! Kapitola první   –  „Průzkum bojem“ Jak jsem říkal, v dubnu r. 2014 jsme společně se Zdeňkem Partynglem odletěli do Albánie, abychom se setkali s několika důležitými osobami a abychom zjistili, co všechno bude potřeba zajistit k uskutečnění potápěčské expedice. Průvodce nám dělal pan Pitarka, Albánec žijící dlouhou dobu v ČR a perfektně ovládající jak Albánštinu, tak Češtinu. To je hodně důležité, protože v Albánii se hovoří řečí, které nikdo z nás nerozumí. Je pravda, že vysocí úředníci, podnikatelé a část mládeže ovládá angličtinu, ale my potřebujeme jednat s rybáři, obchodníky atd. Podotýkám, že jsme Albánii navštívili ještě před turistickou sezónou. Přesto na nás velmi pěkně zapůsobily jak hotely a pláže, tak hospůdky a místní restaurace. První dojem – v Albánii se hodně staví! Všude. Ve městech, na vesnicích i turistických destinacích. Moře je nádherné a pláže čisté. Všechno je protknuté takovým tím „balkánským klidem“. Na všechno je čas, nikdo nikam nespěchá. Naše první cesta vedla z tiranského letiště do cca 35 km vzdáleného přístavního města Drač (Durrez, Durazzo…) Po ubytování v hotelu, mimochodem za bydlení v třípokojovém apartmá s koupelnou a kuchyňkou jsme zaplatili každý 10 Euro, jsme měli domluvenou schůzku s náměstkem ředitele přístavu. Potom s ředitelem přístavní policie, velitelem pobřežní policie a nakonec nám pánové domluvili na odpoledne schůzku s člověkem zabývajícím se vraky lodí ve 175 km vzdálené Valoně (Vlore). To všechno v jeden den. Druhý den jednání v přístavu o pronájmu expediční lodi. Tady trochu rozčarování. Poměr kvalita lodi/cena za pronájem na den, neodpovídal snad ničemu, na co jsme byli až doposud zvyklí! A to jsme toho za těch deset let co jezdíme po expedicích zažili dost! Další den, další jednání a výlet na Kepi i Rodonit, nedaleko kterého byl potopen parník S/S Linz. Přenocování v pěkném hotelu a ve tři hodiny ráno odlet domů. Závěr- všichni se na nás moc těší, všichni nám pomohou a nic by neměl být problém. Jediné, co potřebujeme je povolení z albánského ministerstva kultury, že se smíme v Albánii potápět. Potom půjde zařídit všechno. Jednání bylo úspěšné! Jenže nám nikdo neřekl, jak velký problém je to povolení získat!! Kapitola druhá – „Ach ta administrativa“ Tak a začíná kolotoč! Po půl roce slibů, jednání, dopisování a průtahů jsme se rozhodli opustit sféru privátního vyjednávání a obrátili jsme se s oficiální žádostí o pomoc na naše zastupitelství v Tiraně. A tady, světe div se, jsme potkali paní Mgr. Radku Calábkovou. Paní Calábková nám už skoro rok  a půl trpělivě pomáhá získat jak všechny důležité informace, tak i potřebná povolení! Je pravda, že jí práci a pomoc nijak neulehčujeme (nutné změny termínů, členů expedice atd.). Je to zdlouhavá práce. Těch emailů, dotazů, verzí a změn. Prostě, není to jednoduché! Nakonec v říjnu 2015 povolení od albánského ministerstva kultury konečně získáváme! Všechno vypadalo nadějně až do okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že vraky parníků S/S LINZ a S/S WIEN spadají pod ochranu UNESCO a vztahuje se na ně úplně jiný režim. Jsou vedeny jako kulturní národní památka a válečný hrob!! Proto jsme nuceni požádat o spolupráci Institut pobřežní agentury Albánské republiky (ten má tohle všechno na starosti) o souhlas s potápěním! A tady opět narážíme na problémy. Institut nikdo neupozornil (nikdo z ministerstva kultury) o chystané expedici a nikdo jim neřekl, že povolení bylo vydáno! Kapitola třetí – „Průzkum bojem II“ Dopisovat si nemá cenu, Albánská strana si klade podmínky a tak nám nezbývá nic jiného, než se do Tirany vypravit podruhé. Odlétáme z Prahy ve čtvrtek 15. 9. 2016. Vypadá to, že naše vyjednávací pozice je o trochu lepší než v roce 2014. Máme „mocné“ spojence a

Expedice, Pionýr

Zpráva o výsledku potápěčské expedice „ M/S PIONÝR 2015“

/

V sobotu 5.12.2015 se z ostrova Mayaguana na Bahamách vrátil tým českých potápěčů, historiků a filmařů. Jejich úkolem bylo nalézt, identifikovat a zdokumentovat vrak československé lodi „Pionýr“. Námořní loď „Pionýr“ se potopila 6. srpna 1969 poblíž ostrova Mayaguana na Bahamách. Příčinou potopení bylo špatné počasí a zřejmě i chyba v navigaci, která způsobila náraz lodi na korálový útes. Nárazem vzniklo těžké poškození trupu a pronikající voda nakonec donutila posádku přeložit náklad na jinou československou loď M/S BLANÍK. „Pionýr“ byl ponechán svému osudu a oceán se postaral o dílo zkázy. Po 46 letech, přesně 27. listopadu 2015 na ostrov Mayaguana dorazil náš tým. Vrak byl nalezen a identifikován. Jeho pozice podle GPS je 22°28‘12‘‘N 73°08‘21‘‘W K vraku „Pionýru“ jsme provedli řadu ponorů a zjistili následující fakta: Na místě ztroskotání se dochovala pouze část strojovny a lodního trupu, na kterém leží dva mohutné bloky motorů, reduktor, zbytky elektromotorů a část hřídele lodního šroubu. Z mohutné přední části lodi zbyl jen naviják kotevních řetězů a 2 obrovské kotvy. Nástavby, boky lodi a veškeré kovové části jsou rozmetány na velké ploše korálových útesů a netvoří žádný celek. K identifikaci vraku pomohl nález stojanu gyrokompasu. Měli jsme k dispozici fotografii kapitánského můstku a po konzultaci s jedním z členů posádky jsme si byli jisti, že pochází z „Pionýru“. Potápění k vraku nebylo zcela bez problémů, zejména kvůli oceánským příbojovým vlnám, které se lámou o útesy. Tyto vlny vytvářejí silné podmořské proudy a znesnadňují pohyb potápěče pod vodou. S pomocí podvodních skútrů se nám dařilo proudy překonávat. Hloubka ponorů byla maximálně 10 m. Teplota vody byla v tomto období 28 stupňů a viditelnost okolo 30 m. Na vraku jsme několikrát pozorovali žraloky vouskaté a šedé útesové. Během našeho pobytu na ostrově jsme se také setkali s dosud žijícími pamětníky této významné události v historii ostrova. Jejich vzpomínky na české námořníky budou cenným obohacením chystaného dokumentárního filmu. Expedice „Pionýr“ byla úspěšná. Úkoly, které si členové expedice určili, se podařilo splnit. Po dlouhých 46 letech jsme byli první Češi, kteří bahamský ostrov Mayaguana opět navštívili a první čeští potápěči, kteří se na vraku naší obchodní lodi potápěli. Věříme, že touto expedicí jsme přispěli k oživení vzpomínek na Československou námořní plavbu a osud její nejmenší námořní lodi M/S PIONÝR.

Expedice, Pionýr

Potápěčská expedice „ Pionýr – 2015“

/

Náš tým je složený z technických potápěčů, historiků a dokumentaristů. Již dlouhodobě se zabýváme pátráním a dokumentováním potopených lodí, které jsou spojené s naší historií. Chceme tak navázat na některé úspěšné expedice a projekty, které jsme v minulosti uskutečnili. Byly to zejména dokumentární filmy pro Českou televizi (Zenta, Szent István, Garibaldi), ale také na expedici z roku 2013 k další potopené československé lodi Arna, která ztroskotala ve Španělsku v roce 1928. Pokud expedice bude úspěšná, chceme, aby vznikl dokument mapující historii těchto dvou československých lodí. Hlavním úkolem expedice bude vrak lodi najít a identifikovat. Dále pak pořídit filmové záběry a fotografie z místa ztroskotání, zjistit všechny neznámé okolnosti o potopení lodi „Pionýr“ a závěrem se pokusit odpovědět na otázky, co bylo příčinou této nehody. Na Bahamské souostroví se náš tým dopraví z Evropy letecky s British Airways. Mezinárodní letiště je pouze v hlavním městě Nassau na ostrově New Providence. Ostrov Mayaguana leží od Nassau 600 km jižním směrem. Tuto vzdálenost překonáme s místními aerolinkami Bahamasair. Veškerou potápěčskou výstroj, včetně kamer a fotoaparátů vezeme s sebou. Na ostrově máme zajištěné ubytování, potápěčskou loď a lahve. Během jednoho týdne bychom měli provést tolik ponorů, abychom pořídili dostatečné množství filmových záběrů a fotografií. Důležité budou i výpovědi místních obyvatel, někteří z nich si ještě potopení „Pionýru“ pamatují. Expedice se uskuteční na přelomu listopadu a prosince 2015. Informace o cílové oblasti – Ostrov Mayaguana leží 600 km jižně od hlavního města Bahamského souostroví Nassau. Ostrov je 40 km dlouhý a zhruba 5 km široký, žije zde okolo 300 obyvatel. Spojení s okolním světem zajišťuje převážně letecká doprava místních aerolinek Bahamasair. Největší osadou je Abraham Bay na jižním pobřeží. Daří se zde tropickým dřevinám a žije zde 120 druhů vodního ptactva. Symbolem ostrova jsou velké kolonie plameňáků. Zajímavostí ostrova Mayaguana je hlodavec Hutia, který je bizarním křížencem krysy a králíka. Do roku 1960 byl považován za vyhynulý druh. Severní část ostrova není obydlená a lze zde pozorovat karety obrovské při kladení vajec. Ostrov Mayaguana je považován za nejvnejvíce izolovaný ostrov bahamského souostroví a je také nejméně navštěvovaný.

Expedice, Pionýr

Potopení československé námořní lodi „M/S PIONÝR“

/

6. srpna 1969 ztroskotala na Bahamách, nedaleko ostrova Mayaguana československá námořní loď „Pionýr“. Vyplula s nákladem železné rudy z kubánského přístavu Moa 6. srpna 1969 v 7 hodin ráno. Naši loď čekala dlouhá plavba přes Atlantik. Tato plavba však skončila za nevyjasněných okolností ještě téhož dne. Po čtrnáctihodinové plavbě, narazil „Pionýr“ krátce před 21 hodinou, na korálový útes v blízkosti ostrova Mayaguana. Z posádky lodi nikdo nepřišel o život, ani nikdo nebyl zraněn. Námořní loď „Pionýr“ zůstala ještě několik let uvězněna na útesu, než oceánské vlny dokonaly dílo zkázy. Pionýr – ztroskotání lodi – 1969 Uveřejněno v knize Atlas lodí(vypráví strojní důstojník) autor knihy kapitán dálné plavby Vladimír Podlena (*1939)absolvent námořní školy v polském Štětíně,velitel řady našich námořních lodígenerální ředitel ČNP (1990-1993) Bylo to 6. srpna 1969 ve 20 hod. 52 minut, 4 míle od ostrova Mayaguana v Bahamském souostroví. Nejmenší československá námořní loď Pionýr se vracela ze své cesty na Kubu, naložená vzácnou rudou. Kolem lodi byla již tma, když se najednou ozval veliký rámus, třesk a loď se zastavila. Bylo jasné, že narazila. Ale jak vypadá situace, jaké jsou škody, to jsme v noci nepoznali. Kapitán dal signál k opuštění lodi, a tak celá posádka byla v záchranných vestách. Kdo neměl službu, stál nahoře u komína připraven nasednout do záchranných člunů. Všichni věděli, že je zle. Loď je vlastně zranitelná jenom srážkou, naražením na dno, nebo jede-Ii v silné bouři se špatně naloženým nákladem, kdy se třeba sypaný náklad může přemístit jen k jedné straně a loď převážit. Někdy mohou být nárazy vln na loď tak silné, že zpřetrhají lana, utrhne se kus nákladu, který se pak pohybuje v nákladovém prostoru sem a tam. Nepodaří-Ii se ho znovu upoutat, může zevnitř prorazit bok lodi. My jsme narazili na korálový útes. Pro takový případ je loď zabezpečena dvojitým dnem. Když se prorazí dvojité dno, tak se zaplaví obvykle pouze jeden úsek lodi a zase nehrozí vážné nebezpečí, protože celá loď je sestavena z několika vodotěsných úseků, které se dají odčerpávat čerpadly. Když bylo patrno, že se loď nepotápí, posádka nenastoupila do záchranných člunů, ale byla u nich stále v pohotovosti nastoupena. Zpočátku se voda do lodi nedostala. Objevila se až po půlnoci, kdy praskl olejový tank, pro převodovku. Některé tanky mají totiž sondy do strojovny. Takže jakmile se do nich dostala voda, začala sondami pochopitelně do strojovny proudit. Podle toho jsme také poznali, jak poškození lodi postupuje. Sondy jsme rychle uzavřeli a všechna čerpadla uvedli do provozu. Pumpovaly se drenážní úseky pod strojovnou i pod nákladovými prostory. Hlavní motor se zastavil hned při prvním nárazu. Náhlé zastavení rozehřátému motoru škodí. Proto jsme s ním chtěli hned po havárii začít otáčet, abychom jej zachránili. Ale páry z rozstříkaného paliva při pokusu roztočit motor vybuchly a urazily kus komína. Právě v blízkosti námořníků, co stáli nastoupeni u záchranných člunů. Asi jim to v tu chvíli nálady nepřidalo. Brzy jsme poznali, že ten první náraz nebyl zdaleka to nejhorší, ca loď potkalo. Loď seděla na korálech v místech, kde je průlivová oblast mezi oceánem a krytou zónou, která je za souostrovím. Tam stále vznikala dlouhá oceánská vlna a neustále loď zvedala z útesu a znovu na něj posazovala. S každou hodinou pochopitelně tak přibývalo prasklin a trhlin. Po velmi nejisté a dramatické noci přišlo konečně ráno a my se mohli podívat, kde je pevnina a na čem vlastně loď sedí. To už přijela i pobřežní americká stráž, která nám pomohla s ohledáním škody. Na ostrově Mayaguana byla za druhé světové války vojenská letecká základna, a tak tam naštěstí zbyla ranvej, na níž se udržuje provoz. Hned prvním letadýlkem přiletěl na loď agent pojišťovny a začalo s ním i se záchranáři dlouhé vyjednávání. Šlo a to, zda loď zachraňovat, či odepsat a zda odepsat, či vylodit náklad. Pro posádku pak přiletělo letadlo a na lodi zůstal jen kapitán, telegrafista, několik námořníků a já jako strojní důstojník. Bylo rozhodnuto náklad vyprostit. Záchranná společnost přijela proto s nákladní lodí. Měli s sebou i takové ty bývalé invazní čluny s plochým dnem, s nimiž se lze dostat i no mělčinu, a na nich měli jeřáby a čerpadlo. Moře s lodí neustále tlouklo a tlouklo, že se vlastně ani ten náklad nedal zachránit celý. Lodní čerpadla už potom nepracovala a čerpadla záchranářů nestačila udržovat hladinu vody v nákladních prostorech na takové výši, aby bylo možné pytle vyprošťovat. Když jsme už stáli při tahání pytlů po pás ve vodě, bylo jasné, že je konec. Navíc v té době řádil při ústí Mississippi uragán, takže spousta jím potopených lodí znamenala pro záchranářskou firmu mnohem větší i efektivnější zisk, než poskytovala složitá a namáhavá práce s naší potápějící se lodí. Proto rychle odjeli pracovat jinam. My jsme zůstali na lodi po celou dobu záchranných prací i po celou dobu jednání s pojišťovnou. Trvalo to asi měsíc a moře si s námi pořád pohrávalo. Ke konci jsme již nespali v kajutě, ale na palubě, protože jsme měli strach, aby některý náraz nezkřížil dveře a my nezůstali uvnitř. Poblíž lodi zakotvil i Blaník, který odvezl vše, co mělo cenu a dalo se z lodi odmontovat. Nějakým nedopatřením odvezli i zásobu potravin, a když odjeli pracovníci záchranné služby, zůstali jsme na palubě jako trosečníci. Pili jsme vodu s javorovým sirupem a jedli takový „igelitový sýr“. Tábořili jsme na palubě, a když popraskaly tanky s pitnou vodou, museli jsme chytat dešťovou do plachet. Zařídili jsme si i primitivní sprchu a žili jako robinsoni. Až když se definitivně rozhodlo, že loď se nebude vyprošťovat, že tam zůstane a pojišťovna ji prohlásila za odepsanou, zabalili jsme vlajku, která podle námořního práva musela na lodi viset, nasedli jsme do motorového člunu a dvě malinká letadélka nás odvezla do Nassau. Odtud jsme přes New York už normální leteckou linkou letěli domů. Loď se potom rozlámala úplně, převrátila se do moře a teď snad tam ční nad vodou jen stěžně. Technické údaje nákladní lodi „M/S PIONÝR“ Loděnice: Georgi Dimitrova, Varna , BulharskoUvedení do provozu: 03.08.1960Ukončení provozu: 06.08.1969Délka provozu: 9,1 rokůDélka lodi: 92 mŠířka lodi: 13,5 mPonor: 5,7 mTonáž:

Expedice, Pionýr

Československá námořní plavba ČNP

/

Hlavním důvodem vzniku ČNP bylo posílení obchodního spojení se světem, pomoc komunistické Číně a příliv deviz do státní pokladny… Prvními podniky, zabývající se námořní dopravou u nás po druhé světové válce, byly Metrans a Čechofracht. 1. dubna 1959 byla vyhláškou ministerstva zahraničního obchodu založena Československá námořní plavba, jako samostatný námořní rejdař se statutem mezinárodní akciové společnosti. 49 procent akcií držela v podniku Čína. ČNP tak provozovala čínské a československé lodě. Celkem provozovala ČNP 44 lodí a flotila patřila ke špičce mezi vnitrozemskými státy. Spolupráce s Čínou byla ukončena v roce 1967 a o čínské lodě byla také flotila zredukována. Podnik ČNP byl velice rentabilní. Provoz lodí vždy uhradil nejen jejich pořizovací cenu, ale dosahovalo se i nezanedbatelného zisku. Československé námořní lodě ve svých nákladových prostorách přepravily více než 61 milionů tun zboží, přičemž ujely asi 51 milionů kilometrů. ČNP ve své historii ztratila pouze jednu ze svých lodí. Byl to právě „Pionýr“, který ztroskotal u ostrova Mayaguana. Česká republika přišla o své obchodní loďstvo po kuponové privatizaci, ve které holding ČNP ovládly firmy spřízněné s podnikatelem Viktorem Koženým. Tento podnikatel flotilu, která ještě počátkem 90. let měla 22 lodí, rozprodal.

Arna, Expedice

Obchodní parník „S/S ARNA“

/

Původní jméno lodi :        S.S. HILLHOUSE (1904-1925) Přejmenována na :            S.S. A R N A (1925) Postavena :                       1905 Loděnice:                           Northumberland Shipbuilding Co, Howden on Tyne, England, Majitel lodi: 1905 -1925                         John CORY and Son Ltd. 1925 –1928                         JUDr. Erich VESELÝ – Praha Provozovatel lodi : 1905 – 1925                        British Steam Shipping Co. Ltd 1925 – 1928                        Rejdařství Artur ZDENKOVIC´ – Rijeka (Terst) Technické údaje lodi : Délka :                                99,06 m Šířka:                                  14,63 m Ponor:                                6,64 m Výtlak:                                3049 BRT (279 m.h.p.) Typ:                                     nákladní Spuštěna na vodu :           23.12.1904 Dokončena:                       02/1905 Výrobní číslo:                    120 Výtlak :                               3034 GRT, 1979 NRT 325,0 x 48,o x 21,8 ft Motory:                              T3 cyl ( 23,5,39 a 64 x 42 ins – 279 nhp Motory od:                         Richardson, Westgarth and Co Ltd, Sunderland Pohon:                                1x šroub Konstrukce trupu :          ocel Registrační číslo :            119966 02/1905:     Seville a Spojeného království, která Co Ltd (J Cory & Sons Ltd), Cardiff 1919:         Orders & Handford Steamship Co Ltd (J Cory & Sons Ltd), Cardiff Parník Co Ltd 1925:         Arturo Zdenkovic, Praha / Terst; přejmenovaná Arna 16/02/1928 se potopila po nárazu do skály nedaleko Cabo de Gata na cestě z Bony do Middlesbrough s nákladem železné rudy.

Arna, Expedice

Potápěčská expedice „ El VAPOR – ARNA 2013“

/

Parník S/S Arna ztroskotal v blízkosti města Almeria, necelou jednu námořní míli jihovýchodně od majáku na mysu Cabo de Gata – Kočičí mys. Oblast, kde se vrak lodi S/S ARNA nachází je součástí přírodní rezervace Cabo de Gata. Vrak byl známý pod jménem „El Vapor“ (španělsky- parník). Pozdější ponory španělských potápěčů prokázaly, že jde s největší pravděpodobností o československou loď „ARNA“. Majestátní trup 99 m dlouhé lodi je v přední části poškozen (zřejmě důsledek srážky lodi s podmořským skaliskem). Dominantou vraku lodi „ARNA“ je jeho zadní část s mohutným lodním šroubem. Levobok v přední části vraku je jak nárazem lodi na podmořské skalisko, tak následným nárazem o mořské dno poškozený. Jednoduché lodní nástavby, včetně kapitánského můstku, větráků, dvou stožárů s jeřáby i mohutného komínu na vraku chybí. Vrak leží na mořském dně v kýlové poloze zhruba v 50 m. Potopený parník S/S ARNA je zřejmě jediným vrakem dostupným pro potápěče, který se potopil pod československou vlajkou. Skupina českých technických potápěčů, dokumentaristů a historiků, která se zabývá pátráním a dokumentováním lodí spojených s naší námořní historií, se rozhodla vrak druhé československé obchodní lodi navštívit, a jako první česká skupina vrak lodi podrobně zdokumentovat. Úkolem a cílem této expedice bude nejen vrak lodi identifikovat (potvrdit, zda se skutečně jedná o „ARNU“), nafilmovat a nafotit, ale pokusit se zjistit jak rozsah jejího poškození, tak i okolnosti a nejasné příčiny potopení lodi a tím doplnit jednu z dosud neznámých skutečností. K tomu má pomoci i rozsáhlé pátrání v našich i zahraničních archívech. Podporu naší potápěčské expedici poskytne místní potápěčské centrum Alpha. Dle prvních informací od španělských potápěčů jsou v této oblasti silné mořské proudy. Přesto by potápění na tomto vraku vzhledem k hloubce, nemělo být extrémně náročné. Jako bottom mix (směs pro dno) budeme používat vzduch. Vzhledem k plánovaným časům na vraku, budeme provádět tzv. akcelerovanou dekompresi pomocí nitroxu a kyslíku.

Arna, Expedice

EL VAPOR – Případ „ARNA“ – vyšetřování pokračuje

/

Bezprostředně po potopení lodi (druhý den) byl na místním oddělení přístavní policie v Almerii vyslechnut kapitán lodi Ivo Dujmovič. Vzhledem k tomu, že při námořním neštěstí (ztroskotání ARNY) nepřišel o život nikdo z posádky lodi a také proto, že majitelé nepožadovali od pojišťovací společnosti žádné odškodnění za ztrátu lodi, bylo vyšetřování ukončeno a předáno úřadům do Terstu a Prahy. V Terstu a následně v Praze byli později vyslechnuti jak majitelé lodi, tak i někteří z členů posádky a celé vyšetřování bylo ukončeno. Přepis protokolu z výslechu Kpt. Ivo Dujmoviče pořízený po potopení parníku S/S ARNA. P r o t o k o l sepsaný u generálního konzulátu RČS v Terstu 1.března 1928 s kapitánem čs.lodi „Arna“ jihoslovanským státním příslušníkem panem Ivo Dujmovičem, narozeným 29.IV.1886 v Delnici, domovská příslušnost do Dubrovníku, bytem v Dubrovníku, Kovačka ul. Č. 332, o potopení čs.lodi „S/S ARNA“. Ke kladeným otázkám jmenovaný kapitán udává: Jméno lodi: „ARNA“                                                                                         Druh lodi: Nákladní parník Rozeznávací signál: S.V.D.K.                                                                           Ryzí prostornost: 1.973,50 reg.tun Rejstříkový/domovský/ přístav: Praha Místo a čas stavby: Howden on Type/Anglie/ Nordhumberland Shipbuilding Co Ltd, r. 16905 Jméno kapitána: Ivo Dujmovič                                                                         Počet lodní posádky bez kapitána: 28 Dva důstojníci, kadet. 3 strojníci a 1 radiotelegrafista a 21 členů mužstva, všichni totožní s těmi již uvedeni jsou v soupisu posádky vyhotoveném mnou dne 24.ledna 1928 v Terstu před posledním odjezdem lodi „S/S ARNA“ z Terstu do Bony, a jež odevzdal jsem 24.ledna 1928 Generálnímu konzulátu v Terstu při sepsání konstitutu, mimo člena posádky uvedeného pod č.24 Treščinskise Konstantina, jehož vylodil jsem v Boně na jihoslovanský parník „Treči“. Počet pasažérů: 0                                                                               Přístav posledního odjezdu: Bona v Alžíru Datum: 13.února 1928                                                                      Přístav určení: Middelsborough v Anglii Druh nákladu: železná ruda                                                               Množství nákladu: 5050 ang.tun Druh nehody: potopení lodi                                                              Příčina: najetí na skalisko pod hladinou vodní Místo: Cap di Gata                                                                             Datum: 16.února 1928 v 5 ½ odpoledne Ztráty na životech: žádné Pokud jde o vylíčení potopení lodi odkazuji na připojený akt zřízený u příslušných úřadů v Almerii ve Španělsku a obsahujících mimo jiné přísežnou výpověď mou, druhého důstojníka, druhého strojníka a 2 kormidelníků, kteří v okamžiku katastrofy konali službu. /Příl.B./ „Abandon“ na pojišťovatele Riunione Adriatica di Sicurta v Terstu byl vykonán (Příl.A.) Hodnota parníku v době utonutí: Výše pojistky 17.000,- Liber Hodnota nákladu a pojištění jeho není mi známa, ježto převzat byl na „polizza sul ordine“. Hodnota na niž byl parník pojištěn: 17.000,- Liber Pojišťovna: Riunione Adriatica di Sicurta v Terstu Celá posádka s kapitánem a důstojníky obdržela plat za únor, gratifikaci za ev.utrpěnou škodu při potopení parníku ve výši jednoměsíčního platu a cestovné do svých domovů. Lodní doklady všechny zvláště lodní deník (Giornale do bordo) utonuly. Zachráněn byl pouze lodní certifikát, jež měl jsem v příruční tašce, a jejž generálnímu konzulátu odevzdávám. Skončeno a podepsáno. JUDr. Pospíšil, Kpt.Ivo Dujmovič, Dr.Machatý-Generální konzul Tolik tedy velmi strohá výpověď kapitána potopené lodi pana Ivo Dujmoviče. V protokolu se Kpt. Dujmovič odvolává hned na několik podrobnějších výpovědí, učiněných hned po potopení lodi na policejní stanici v Almerii. Ty se ale Bohužel nedochovaly.

Arna, Expedice

EL VAPOR – Případ „ARNA“

/

Obchodní parník S/S ARNA se původně jmenoval „HILLHOUSE“. Byl vyroben v Anglii v loděnicích Northumberland Shipbuilding Howdon. Parník o výtlaku 3000 t byl spuštěn na vodu 24.12.1904. Jeho majitelem a zároveň provozovatelem byla obchodní společnost J. Cory and sons Co Ltd se sídlem v Cardiffu. Společnost parník využívala převážně k přepravě uhlí a jiných materiálů na pravidelných trasách mezi Buenos Aires, Rotterdamem, anglickými přístavy a New Yorkem. V roce 1925 se uskutečnil prodej této lodě do Prahy. Parník „S/S HILLHOUSE“odkoupila rejdařská společnost „FIRST CZECHOSLOVAKIAN SEA NAVIGATION“. Tu společně vlastnili rejdař Artur Zdenkovič z Terstu, jeho manželka Arnoštka Zdenkovičová a pražský advokát pan JUDr. Erich Veselý. Parník dostal jméno „ARNA“ právě podle manželky p. Zdenkoviče, Arnoštky. Arnoštka Zdenkovičová, roz. Veselá byla sestrou Judr. Ericha Veselého. S/S ARNA byla zapsána v lodním registru v Praze a po celou dobu, od r. 1925 až do svého zániku plula pod Československou státní vlajkou. Dne 16.února 1928 v odpoledních hodinách najel parník S/S ARNA nedaleko španělského mysu Cabo de Gata (Kočičí mys) na nezmapované podmořské skalisko a během několika minut se potopil i s nákladem železné rudy, kterou vezl z alžírského přístavu Bono do Anglie. V posádce lodi byly kromě Chorvatů a Slovinců i tři Češi. Radiotelegrafista pan František Dvorský (1903), II.strojník pan Michael Nodl (1890) a kadet pan Vicko Schnurrer (1907). Nikdo z posádky 32 námořníků včetně kapitána lodi Ivo Dujmoviče při této kolizi nepřišel o život. Dokonce námořníci měli i dost času na záchranu svých osobních věcí. Po ztrátě lodi a po rozvodu manželů Zdenkovičových (1927-8) se rejdařství pana Artura Zdenkoviče a JUDr.Ericha Veselého rozpadlo.

Arna, Expedice

Historie Československé námořní plavby

/

Naše námořní historie se začala psát krátce po založení samostatného Československa. Oficiální statistika, která vychází z údajů Registru námořních lodí při Obchodním soudu v Praze, uvádí v období mezi světovými válkami dvanáct u nás registrovaných lodí. Ve skutečnosti jich bylo mnohem více, nejméně dvojnásobek. Z dvanácti lodí zapsaných v rejstříku stojí však za zmínku pouze čtyři. Byly to lodě s názvy Legie, Arna, Morava a Little Evy. Loď Legie byla naší nejznámější námořní lodí. Byla zakoupena v roce 1920 čsl. legionáři. Její původní název byl Takai Maru, později Legie – od 28.10. 1920. Významně se podílela na transportu našich legionářů z Vladivostoku. Jejím vlastníkem se následně stala Legiobanka a Legie podnikla mnoho obchodních plaveb přes Atlantik. Kapitánem Legie byl legendární Václav Woseček, též známý jako vynikající stíhací letec z I.světové války, jako palubní důstojník tam sloužil kapitán a akademický malíř Jan Hakl, jako kadeti zde začínali Bedřich Stožický, Jakub Frey, Bohumil Klos a Klement Benda. Provoz Legie ukončila v roce 1930 hospodářská krize. 18.8.1933 Legii koupil řecký rejdař Pateras, který ji podle svojí manželky přejmenoval na Lilly. V druhé světové válce loď Lilly sloužila v konvojových sestavách při dopravě válečného materiálu přes Atlantik. Byla potopena 9.3.1942 německou ponorkou U-857 při cestě z Belfastu do Halifaxu. V oblasti námořního podnikání se angažoval také koncern Baťa, který v období hospodářské krize levně nakoupil v Malajsku velké množství kaučuku a pro zajištění jeho co nejlevnější dopravy zakoupil roku 1923 od francouzského rejdaře loď Kouroussa, která byla posléze přejmenována na Moravu a roku 1933 opět odprodána. Další Baťovou lodí byla Mona přepravující kůže z Hamburku do Gdyně (de facto šlo o naši první “závodovou námořní přepravu”), později přejmenovaná na Little Evy na které byla výhradně československá posádka. Po srážce v Kielském kanálu byla roku 1934 odstavena a roku 1935 prodána do Francie. Lodí Little Evy skončilo roku 1935 – v období velké hospodářské krize – podnikání našich námořních lodí na světových mořích a oceánech. Naše předválečná ekonomika se v oblasti námořní dopravy potýkala s řadou závažných těžkostí. Především šlo o malý objem vlastních námořních přeprav, nedostatek kapitálu a řadu potíží vyplývajících z naší kontinentální geografické polohy (obtížnost řízení apod.)

Kontakt

Zdeněk Partyngl

Rychlá navigace

Copyright © 2025 CZECH DIVING TEAM