S.M.U. 16

30.9.2017 – sobota Co si budeme povídat, včerejší den byl pro nás hodně náročný.  Tak trochu nás tlačil čas, expedice se blíží ke konci a my neměli splněné to hlavní. Pravda je, že celou dobu jsme čekali, až nám albánská strana dá potřebné informace, zajistí doprovod a my budeme moci vyrazit na moře a ponorku hledat. Tak nějak se nedařilo „zkoordinovat“ náš čas. Nakonec všechno klaplo, my získali informace a tu ponorku jsme odpotápěli. Ponor to byl nádherný, u vraku krásná viditelnost. Naše rozhodnutí se k ponorce dneska vrátit, ale překazil tak nějak „nechtíc“ David Farkaš. Přišel s informací, že v době, kdy byl na dekompresní zastávce, i díky skvělé viditelnosti, zahlédl nedaleko vraku ponorky další vrak větší válečné lodi. Nakonec to potvrdil i David Opatrný. Tak a co teď. Dva vraky a  jeden ponor. Rozhodnutí: …“když jste ten vrak viděli, půjdete, najdete ho a vyvážete“. Pokud se to podaří, ponorka počká a jeden tým půjde na vrak (mimochodem, dodnes nevíme co to je za vrak). …“Pokud se vám to nepovede, půjdeme na ponorku“. Nastrojeni jsme čekali, až se vynoří bóje, nebo kluci. Vynořili se kluci!! Smůla. …“Propátrali jsme dost velký prostor, je špatná viditelnost, ale ten vrak tam někde je! Musí být“! Rozhodnuto, jdeme na ponorku, ta je ze včerejška vyvázaná a uděláme co nejvíc snímků.  Jenže, to bychom nesměli mít v týmu Radka Bohuňovskýho. Ten se jen tak nevzdává!! …“Ponorku jsem viděl, půjdu tam sám a vrak najdu“. Co myslíte, šel tam sám a vrak našel!! Na hladinu vylítla bóje! Je rozhodnuto, jeden na ponorku, ostatní na vrak té lodi. Pata velí, manšaft koná! Pár hodin čekání, cesta do přístavu, večeře a diskuse. Co jsme to proboha našli. Albánci se diví, to na sonaru nebylo. Pravděpodobně jsme našli torpédoborec z I. světové války. Možná Italský, možná. Dohady, fotky, fabulace. Kluci, tak tohle bude hodně, ale hodně dlouhej den!! 1.10.2017 – neděle Lidičky a taky byl!! Pro některé až do brzkého rána! Vždyť se nám povedlo najít vrak torpédoborce a identifikovat ponorku! Komu se to povede! Snídani jsme posunuli místo oběda, oběd místo večeře a večeři, tu vem čert! Jenomže dneska nás čeká pěkná fuška. Odjíždí kluci s autem. Kolem 22:00 mají být v Drači (Durrës) na trajektu do Bari. A do Durrës je to cca 170 km. Takže balit. Balit věci, balit člun, balit všechno.  Člun je v přístavu, věci u hotelu. Taky musíme vrátit flašky od kyslíku a hélia. Tady (jako vždy) pomáhá Petrit Pitarka, náš albánský anděl strážný. Zajistí odvoz prázdných flašek od plynů do Tirany. Opět o jednu starost míň! Uff. S klukama se loučíme v 18:00. …“Šťastnou cestu a dejte vědět“!. Odjezd na hotel a …a najednou to z nás pomalu všechno spadne. Zabalit osobní věci a zítra brzo ráno odjezd do Tirany a odlet domů. Upřímně – MÁME TOHO PLNÝ KECKY !! Ale ponorku MÁME !! 9.10.2017 – pondělí Už je to týden, co jsme z expedice doma. Teprve teď nám dochází, o co jsme se celých těch deset dnů pokoušeli a co se nám nakonec přece jenom povedlo. Trvalo nám šest let, než jsme získali důvěru a hlavně podporu albánských úřadů. Dostali jsme šanci se potápět na místech, kam doposud noha (ploutev) Českého potápěče nevstoupila. Složitá jednání začala někdy v dubnu, květnu 2012 kdy jsme se Zdeňkem vyrazili na „zkušenou“ do Albánie. Zavedl nás tam zájem o naší námořní historii. Vraky Rakousko-Uherských lodí potopených v letec 1914-18 u pobřeží Albánie nás zlákaly natolik, že jsme se rozhodli obětovat cokoliv, abychom je viděli. Věřte, byla to dost fuška přesvědčit Albánskou stranu, že naším zájmem není vraky vybírat, ale že nás zajímá společná historie. Historie lodí a lidí, kteří na těch lodích sloužili a někteří i umírali. Rok 2016 byl pro nás zlomový. Díky Albanian Coast Agency (Albánská pobřežní agentura-má na starosti veškeré podmořské historické bohatství Albánie, patří sem i vraky lodí) a jejímu řediteli panu Dr. Auronu Tare jsme se jako jediní Češi mohli u Kepi i Rodonit potápět na vraku Rakousko-Uherského parníku S/S LINZ (viz. reportáže z expedice ALBANIA 2016). Následoval vrak jednoho z největších vraků, osobního parníku S/S WIEN (přejmenován Italy na Ospedale „PO“, potopen Brity). Tehdy, když jsme se naposledy s panem Dr.Tare loučili, padla informace, že Americká výzkumná loď Herkules, která prováděla od r. 2016 průzkum albánského pobřeží, narazila na několik zajímnavých vraků, o kterých si myslí, že by spadaly do období I. Světové války. Mezi nimi i vrak Rakopusko-Uherské ponorky S.M.U.16. Po téhle informaci jsme nemohli se Zdeňkem spát. …“U16, tak tam se musíme dostat a ten vrak identifikovat“ ! A ejhle, rok se sešel s rokem a my uháněli v  našem člunu na místo, kde se podle informace Albánců a Američanů S.M.U. 16 potopila. Neměli jsme na pátrání moc času, ani informace od Albánské strany nebyly moc přesné, ale nakonec se to povedlo. Nalezli jsme na tom místě vrak, tedy to, co z něho za těch 101 roků zbylo, který je podle nás vrakem ponorky S.M.U.16 . Ale času bylo fakt málo a ponorů taky. Jediné, na čem se celý náš tým shodl je, že se sem musíme příští rok bezpodmínečně vrátit a místo pořádně prohlédnout. Doufám, že budeme mít stejné štěstí, jako letos. Štěstí  v první řadě na bezvadný kluky v týmu, kteří prováděli docela těžké  ponory, neskutečně makali a byli ochotni tam nechat duši, štěstí na počasí, které nám přálo a také štěstí na naše partnery, se kterými jsme spolupracovali. Závěrem jedno, expedice „ALBANIA 2017“ skončila a my se těšíme na novou expedici „ALBANIA 2018“. Pokud to vyjde !!

29.9.2017 – pátek Předposlední den, kdy bude možné pátrat po ponorce a my pořád nemáme žádné přesnější informace. Všechno je připravené, čekáme jen na pana Aurona Tare. Ten, jako ředitel pobřežní agentury celou akci zastřešuje.  Počasí nám přeje, moře je jako zrcadlo. K místu potopení ponorky je to přibližně 18-19 km. Na to nám stačí 40´. Souřadnice jsou zadány do sonaru a začíná nekonečné kroužení po vodní hladině. Ponorka, nebo spíš její trosky by měly být v hloubce přibližně 61-65 m. Teď!! Zdeňkův povel na chvíli umlčí kluky na lodi. Závaží letí do hloubky. Ve vzduchu je napětí a jediná otázka. Našli jsme ji, trefili jsme se? Potápěči do vody. Teď jen čekání na chvíli, kdy se na hladině objeví červená boje. Na lodi není nikdo, kdo by si to nepřál. Mezi tím přijíždí člun s policií. Kontrola netrvá ani pět minu. Boje na hladině!! To znamená jediné. Kluci našli a vyvázali vrak. Jestli je to ponorka nebo ne, se dozvíme asi za hodinu, až se potápěči vrátí. Mezi tím jdou do vody další potápěči. Fotograf, kameramani. Zatím, co my na palubě se užíráme nejistotou, potápěči mají zřejmě jasno. Ale s každým vynořením se názory mění. …“jasně, je to ponorka, já nevím, mě to jako ponorka nepřipadá“. Co potápěč, to trochu jiná informace. Ke slovu přichází fotografie, plány a nekonečné dohadování.  A výsledek? Pánové a dámy, mohu oznámit, že dnes, 29.9.2O17 tým českých potápěčů, historiků a dokumentaristů ve spolupráci s albánskou stranou nalezl a identifikoval nedaleko pobřeží poloostrova Karaburun vrak rakousko-uherské ponorky U 16 z období I. světové války. …“Tak jsme  tě ty holka NAŠLI!!!“

27.9.2O17 – středa Dnešek nezačal nijak příznivě. Včerejší plán získat souřadnice, nebo alespoň přibližnou polohu vraku ponorky a jet konečně ten vrak hledat se rozplynul jako pára nad hrncem. Potápěč, který nám má dělat doprovod a archeologický dozor, o vraku podal takové informace, které nás mírně řečeno poslali do kolen. Podle původních informací se měl vrak ponorky nacházet někde mezi 55-6O m hloubky. Podle archeologa je to prý 66 m! Na takový ponor nejsme připraveni. Chybí nám helium! Takže, pátrání po U16 se odkládá a místo toho získáváme povolení k ponoru na jiný, ale také dost zajímavý vrak z období II. světové války. Jde o italský torpédoborec ANDROMEDA. Moc toho o něm nevím, tak přichází ke slovu internet. Nicméně, je to pěkná loď, ale tak trochu mimo naši mísu. V tuhle chvíli nás ale zajímá jediné. Sehnat helium. Pokud seženeme helium, přijede pan Auron Tare, dá nám souřadnice a bude ponorka. Pokud neseženeme helium, vidina pátrání po ponorce se rozplyne. Zní to možná hloupě, ale je to tak. Bez helia se nedají dělat tak hluboké ponory. Proto nás Albánci bez helia k vraku nepustí. To znamená, část týmu se jede potápět na ANDROMEDU a my jde zajistit hélium. Jako už mockrát nám hodně pomáhá Petr Pitarka. Díky jeho známostem nám dovezou hélium ještě dnes. Sláva. Bude helium, bude ponorka. Předběžně se dohodneme, že pátrat po ponorce pojedeme 29.9. Samozřejmě, pokud nám to dovolí počasí. Kluci se vrací z ponoru. Jsou unaveni, ale vypadají spokojeně. Kromě oběda tu na ně čeká i několik lahví helia. S dopravou jsme zhruba o dvacet tisíc lehčí! Ale máme helium a budeme připravení! A vo tom to přece je, ne!! Ale dnešek nebyl jen o starostech. Dopoledne nás přijela navštívit delegace našeho velvyslanectví v Tiraně, naše konzulka paní Mgr. Radka Calábková s doprovodem. Známe se už čtyři roky a díky paní Calábkové máme tady v Albánii dveře otevřené a ušlapanou cestičku. Udělala nám tím velkou radost. Doufám, že ji návštěva u nás potěšila stejně jako nás. Ještě plán na zítřek. Ráno pojedou tři potápěči na REGINU MARGHERITU, Zdeněk si tam dotočí záběry, které se mu poprvé nepovedly, vrátíme se a zbytek týmu odpoledne pojede na S/S WIEN. To je tak zajímavý a pěkný vrak, že stojí za to ho ještě jednou vidět. Tolik plán. 28.9.2017 – čtvrtek Plán na dnešek – potápění – dvě skupiny. Jedna Pata, David Farkaš, Radek Bohuňovský, Ilja, Petrit a já hned ráno vyrazíme na vrak REGINY MARGHERITY – potřebujeme dotočit další záběry a druhá skupina (zbytek týmu) pojede, až my se vrátíme na „PO“ (WIEN). Budíček, snídaně v sedm, odjezd do přístavu a v 8:00 na moře. Takový je plán. Nakonec z přístavu odjíždíme kolem deváté. Moře je jako zrcadlo a tak s málo obsazeným člunem dorazíme k vraku kolem desáté. Shotline, hloubka 54,5 m. Tentokrát nebudeme vázat na sestupové lano.  Zdeněk, David a Radek mají jediný úkol. Najít a natočit impozantní zadní část lodi, na které je jméno lodi. Po hodině čekání se objeví Radek. Jediná otázka-máte to?  Máme, ale ne záď. Tentokrát jsme byli na přídi lodi, ale i to stálo za to. Zdeněk to potvrdí, máme video, ale další části lodi. Vracíme se do přístavu. Tam už čeká druhá část týmu. Jsou natěšení na ponor. Po pravdě řečeno, vrak parníku WIEN (Ospedale „PO“) stojí ne za jeden, ale deset ponorů.  Nádherný vrak nádherné lodi.  Je tu ale malý zádrhel, stejně jako ostatní, nejsou tu vraky lodí trvale vyvázané. Pro nás to znamená jediné, najít pozici, hodit shotline, vyvázat vrak a odpotápět. V každém případě je to zdržení. Ponor, vlastně oba ponory stály za to. My jsme natočili REGINU MARGHERITU jak nebyla nikdy publikována a druhá patra prohlédla a nafotila Wien. Jednoduše řečeno, den se vydařil! Teď sedíme a čekáme na Ilira. To je Černohorec, kontakt pana Aurona Tare a náš archeologický dozor. Má nás zítra doprovázet na ponoru. Ilir dorazí trochu pozdě a má problémy s výstrojí. Řešíme operativně, půjčujeme mu jiná „dvojčata“ aby mohl jít na ponor d s námi. Dnešek byl dlouhý, namáhavý, ale úspěšný den.

26.9.2O17 – úterý Od rána sledujeme moře a oblohu. Včera se tady přehnala dost silná bouřka. Nechali jsme na místě vraku bóji i s lanem. Dotankujeme palivo do člunu a vyrážíme na pozici. Kluci od rána nemluví o ničem jiným, než o vraku. Vůbec se jim nedivím. Pokud to vyjde a vrak se podaří  odpotápět,  budeme po Italech, kteří vrak v r. 2005 našli, druhá zahraniční skupina, která se na REGINU MARGHERITU podívala. Italská bitevní loď REGINA MARGHERITA (třída lodí REGINA MARGHERITA) byla se svou sesterskou lodí BENEDETO BRIN postavena v letech 1898-1905 v loděnicích La Spezia. Měla být náhradou za zastaralou třídu bitevních lodí AMMIRAGLIO DI SANT BON. S jejich vojenským využitím se počítalo především v italsko-turecké válce. Jednu dobu byla REGINA MARGHERITA vedena jako vlajková loď. Na začátku I. světové války, kdy se Itálie rozhodovala, na kterou stranu se v blížícím konfliktu přidá, byly lodě převedeny do rezervy. BENEDETO BRIN byl veden jako školní loď, než byl za nejasných okolností 27. září 1916 ve svém domovském přístavu v Brindisi vyhozen do povětří. Zahynulo 454 členů posádky! REGINA MARGHERITA v té době jako cvičná loď, posléze nemocniční, najela 12. prosince 1916 nedaleko u vjezdu do Vlorské zátoky (na dohled od ostrova Sazan) na minu nastraženou německou ponorkou UC 14 a potopila se. Zemřelo 675 mužů! Na svou dobu byla REGINA MARGHERITA jednak velmi dobře vyzbrojena a měla silné pancéřování. Dvě silně pancéřované věže, každá se dvěma děly ráže 305 mm, 4 ks ráže 203 mm, 12 děl ráže 152 mm, 2O děl ráže 76 mm a množství další výzbroje včetně 4 torpédometů ráže 405 mm. Boční pancíř tl. 152 mm, paluba 78,7 mm, velitelská věž 152 mm a kasematy rovněž 152 mm. Rychlost lodi 20 uzlů, posádka 900 námořníků a důstojníků. Moře je jako zrcadlo a na nebi ani mráček. Člun, naložený po okraj uhání po hladině k místu, kde jak předpokládáme, zůstala naše bóje.  Bóje je na místě a k vraku jde první skupina. Hned na to další. Hloubka k vraku přibližně 54 m. Sedíme s Jirkou Strnadem a Petritem Pitarkou, natáčíme rozhovory pro  dnešní reportáž a čekáme na první potápěče. Jiří Strnad umístil na youtube sestříhaná videa pod názvem Albánie 2017. PONOR: Do vody jdou čtyři skupiny potápěčů, první dvojice má ověřit vyvázání vodící šňůry k vraku. Další dvojice již budou pořizovat fotografie a filmové záběry. Ponor je těžký, tma a silný proud. Viditelnost okolo 15 m. Vrak leží v 60 metrech. Obtížnost ponoru je daná také tím, že máme pouze vzduch, dekompresní směsi 50% nitrox a kyslík. Bohužel vrak již není tou hrdou bitevní lodí, ale hromadou trosek, které se rozkládají na velké ploše. Nejzajímavější částí je záď a na ní dobře rozeznatelný nápis Regina M, ostatní písmena ukryl sediment. Další části vraku jsou naprosto zničené. Byl zřejmě vytěžen kvůli strategickým kovům. Většina děl byla pravděpodobně vyzvednuta. Kdy k tomu došlo nevíme.  Jsme druhým potápěčským týmem, kterému se podařilo na vraku potápět. Dnešní den byl úspěšný.

25.9. 2017 – pondělí Dnešek už od rána voní dobrodružstvím a napětím. V plánu je ponor na vraku italské bitevní lodi REGINA MARGHERITA. Vrak objevili v roce 2005 Italové (my jsme v té době pátrali po vraku S.M.S. ZENTA). Od té doby na vraku nikdo nebyl. Díky našim nadstandartním vztahům s albánskou stranou, máme možnost se na tomto vraku potápět. Dopoledne jsou trochu komplikace se sehnáním těch pravých souřadnic vraku. Nakonec je po delším telefonování získáváme a tak plně naložený člun vyráží z přístavu ve 13:OO hodin. Podle GPS vrak leží 17 km za odvrácenou stranou poloostrova Karaburun, 3 NM od pobřeží. Cesta plně naloženého člunu trvá přibližně hodinu. Najíždíme pokud možno přesně na dodané souřadnice a – NIC!! Po vraku 138 m dlouhé bitevní lodi ani památky. Nedá se nic dělat, začíná pátrání. Kroužíme nekonečně dlouho kolem udané pozice a pořád nic. Žádná anomálie, nic, co by nasvědčovalo, že vrak je někde blízko.  Najednou se objeví na sonaru pomalu rostoucí výstupek na mořském dně, hloubka cca 55 m a shotline jde do vody. OMYL-dopadá do hloubky 65 m, což je špatně. Proud je tak silný, že závaží i s bóji odtáhne skoro o sto metrů dál, než jsme ji o hodili! Tak znovu. „růčo“ vytáhnout 10 kg závaží a další hodinu kroužit kolem udaného bodu na GPS. Další anomálie a shotline jde opět do vody. Tentokrát jde do vody David Opatrný. Má jediný úkol. Najít a vyvázat vrak.  Hodina nejistoty, bóje nikde, to znamená jediné. Vrak se nepodařilo najít.  Takže znova. Shotline ven, další hledání. 58, 57, 53,5 m !! „Železo“ opět do vody!  Tentokrát to vypadá slibně! Radek Bohuňovský se nabídne, že půjde do vody a pokud jsme se trefili někde poblíž vraku, vrak pomocí podvodního skútru najde a vyváže. Po půl hodině se na hladině objeví červená bóje!! On ten vrak opravdu našel!! Je skoro tři čtvrtě na pět, když se vracíme do přístavu. V každém případě máme vrak vyvázaný a na zítřek připravený. Pozdní oběd před šestou večer, plnění lahví a zasloužený odpočinek. Áč se to nezdá, únava zmáhá všechny. Zítra bychom měli Reginu Margheritu opravdu pokořit.

24.9.2017 – neděle Pokud byl včerejší ponor na Ospedale „PO“ (ex.S/S WIEN) jen zkušební (špatná viditelnost…), potom se ten dnešní opravdu vydařil. Konečně se podařilo natočit a hlavně nafotit nádherné fotografie vraku. Ale popořádku. Zatím, co se dnes potápěči chystali ke svému druhému ponoru na jednom z největších vraků v téhle oblasti, vydali jsme se společně s Petrem Pitarkou do 39 km vzdáleného letoviska Dhermi, zajistit pro celý tým odpovídající ubytování a zázemí pro druhou, důležitější část expedice. Ponorka S.M.U.16  a torpédoborec NEMBO se měli potopit „někde“ v oblasti zvané Aspri Ruga (Bílá linie). Pokud je Dhermi v době letní turistické sezóny plné turistů, tak dnes nám připadalo jako zanedbané a nevyužívané letovisko. Zavřené hotely, taverny zející prázdnotou, neudržované cesty. Prostě-konec sezóny. Trochu zklamaní odjíždíme zpátky do Radhime. To, že nemáme v Dhermi zázemí je sice komplikace, ale nás to nemůže v žádném případě odradit.  Jen nás to nutí improvizovat. Jedno musím přiznat, krajina v téhle oblasti je nádherná. Z Radhime jedeme směr starobylé Orikum, antické město, které v minulosti postihlo silné zemětřesení. Celé město skončilo pod vodou a v současnosti je jednou z chráněných oblastí UNESCO. Z městečka Orikum míříme do horského národního parku Logara. Projíždíme průsmykem Mali I Cikes a po serpentinách míříme do Dhermi. Jakmile překročíme horský hřeben, otevře se před námi nádherný výhled na celé albánské pobřeží a ostrov Korfu. Pláže z drobných kamínků lemují tyrkysově modré moře. Nádhera! Cestou zpátky míjíme u silnice krámky s horskými bylinkami a medem, do cesty se pletou stáda koz, krav i ovcí. Pohled na horský masiv trochu kompenzuje skutečnost, že nemáme sehnané bydlení. Do Radhime přijíždíme v okamžiku, kdy se ostatní vrací z ponoru. Náš tým uskutečnil první ostrý ponor s veškerou technikou. Viditelnost se zlepšila a podařilo se pořídit spoustu kvalitních filmových záběrů a fotografií. Ponor se uskutečnil již dopoledne za ideálních podmínek.  Na vraku Wien jsme se potápěli při poslední expedici v roce 2016 a byl to pro většinu z nás již čtvrtý ponor. Přesto si ještě netroufáme tvrdit, že vrak je dokonale prozkoumaný, k tomu vzhledem k velikosti vraku Wien je potřeba více ponorů. Některé skutečnosti však můžeme konstatovat : vrak leží v hloubce 40 m v kýlové poloze, paluba se nachází ve 20 m. Ohromující je velikost, příď je vysoká 16 m a působí velmi impozantně, což potvrzují záběry. Na pravoboku jsme objevili otvor způsobený zřejmě torpédem. Vnitřek vraku jasně naznačuje k čemu byla loď určena. Sloužila jako nemocniční loď a stále se uvnitř nachází spoustu nemocničního zařízení, stovky lůžek, operační stoly, zdravotnické potřeby. Celkově je vrak velmi zachovalý. Zítra je v plánu vrak italské bitevní lodi Reginy Margherity.

21.9.2017 – čtvrtek Čtvrtek 21.9 a část našeho týmu se konečně schází na letišti. Odlet se blíží a my netrpělivě čekáme na odbavení. Praha-Řím-Tirana. Odbavení i let do Říma bez problémů. Zatím, co si na letišti v Římě dáváme vytoužené pivo, má ta druhá, důležitější část týmu za sebou přibližně 12OO km dlouhou cestu autem s lodí. Do přístavu v Bari jim zbývá asi cca 28O km. V Tiraně přistaneme o půl šesté. Autem do hotelu, večeře. Mimochodem, vynikající. Klasická albánská národní kuchyně doplněná skvělým červeným vínem. Samozřejmě nechybí albánská „Rakie“. Spát se jde kolem jedenácté. 22.9.2017 – pátek Z Tirany jedeme směr Durres – trajektový přístav. Trajekt z Bari má zpoždění. Jedna skupina jede přímo do Radhime, druhá čeká, až bude auto s člunem odbavené. Z Durres do Radhime je to přibližně 165 km. Počasí je ucházející, teplota 24°C.Na to, že u nás doma je 8°C to celkem ujde. Radhime, hotel Royal. Celkem obstojné bydlení, vynikající strava, hotel 10 m od pláže. Únava zmáhá všechny. Proto si po vynikajícím oběd jdeme všichni odpočinout. Jedni proto, že toho na dnešek moc nenaspali, druzí proto, že nespali vůbec! Dnešní den je vyhlášený jako odpočinkový! 23.9.2017 – sobota Jako na vojně-budíček 7:00, snídaně 7:3O, odjezd do přístavu 9:00. Dnes první ponor na bývalém rakousko-uherské parníku S/S WIEN. 15O m dlouhý vrak ležící v kýlové poloze v hloubce 35 m. Polovina z nás jej viděla už v loni, druhá polovina se na vrak podívá dneska. V každém případě se všichni na ponor těší! Albánci přestavěli (zrekonstruovali) v přístavu vjezd do vody, a tak se spouštění člunu neobejde bez drobných komplikací. Po hodině manévrování se díky Iljovu bravurnímu řidičskému umění a Petritovým naváděcím schopnostem podaří s člunem bezpečně zacouvat do moře.  Hotovo. Konečně dorazil i archeologický dozor z Vlory. Dohled je zajištěn, potápěči naloděni. Vyrážíme ! Vrak parníku S/S Wien je nedaleko přístavu, přesun trvá 15 minut. Sestupové lano s bójí na vraku chybí, proto si jej musíme vyvázat sami. Do vody jde první skupina, ta má za úkol vrak najít. Po pěti minutách se objevuje bójka, signál, že je vše ok. Vzhledem k tomu, že paluba je okolo 20 metrů, máme dostatek času. Tento ponor je tzv. check dive, zkušební ponor, který slouží potápěčům jako kontrola funkčnosti výstroje. Viditelnost je okolo 5 metrů, což pro fotografování a filmování není ideální. Uvidíme zítra, předpověď počasí je příznivá.

Po tom, co jsme se na podzim loňského roku vrátili z té naší „Albánské anabáze“, řekli jsme si, že tam, tam už teda nikdy! Když si jen vzpomenu na to dohadování, papírování, byrokracie a přemlouvání…! Dva roky tvrdý práce než jsme mohli ponořit k těm dvěma vysněným vrakům! S odstupem času jsme ale pomalu zapomínali na tu strastiplnou cestu, táboření v zemi nikoho, na nepřízeň počasí, bouřky, déšť, při kterém během půl minuty na vás bylo suché snad jen svědomí! A tak si říkám, jestli jsme se náhodou nezbláznili, když se nám po tom všem, co jsme si v loňském roce prožili, chce jet do Albánie znovu. Nezbláznili! Ona totiž ta Albánie a potápění v Albánii za tu trochu nervů, strádání, byrokracie a průtahů opravdu stojí! „Nabídka, která se hned tak neodmítá“. Moře kolem Albánie je poseto více než 250 vraky lodí od Antiky počínaje, až po sedmdesátá leta minulého století.  Jeden krásnější vrak, než druhý. Poloha většiny vraků je známá díky obsáhlému průzkumu americké výzkumné lodi Herkules, ale co je to vlastně za vraky se neví. A když na konci loňské expedice padla z Albánské strany nabídka, abychom se společně podíleli na průzkumu vraku Rakousko-Uherské ponorky (tedy všichni si to myslí, že je to RU ponorka) nemohli jsme říci NE. Okamžitě jsme rozjeli přípravy nové expedice. Povolení máme a je pořád ještě platné, máme na své straně i Pobřežní institut (organizace, která se o podmořské bohatství Albánie stará), tak teď oslovit lidi, sponzory a naší ambasádu v Tiraně a začít expedici připravovat. Pro mě, jako „historika“ týmu nastaly žně (konečně se budu moci pochlubit vším, co jsem na tu Rakouskou ponorku vyštrachal), pro Patu (Zdeňka Partyngla) a kluky z týmu pak spousta tvrdé, nikdy nekončící práce! Ale na druhou stranu je tu šance a velká šance, že budeme první, kdo se kdy k vraku rakousko-Uherské ponorky z období I. světové války potopil. Prozatím tam byl pouze robot výzkumné lodi HERKULES. Potápěč žádný. Pokud to tedy jsou trosky ponorky U16 (všichni pevně doufáme a věříme, že jsou), bude náš tým první, kdo se k těm troskám potopí! A taková šance se prostě NEODMÍTÁ !! Trochu historie V roce 1915 vstupuje do války Itálie a Rakousko-Uhersku se na moři objevuje staronový nepřítel. Začíná námořní blokáda Rakouského pobřeží a ke slovu se tak dostává zbrusu nová zbraň a tou je PONORKA. Rakousko-Uherské námořnictvo nemá zpočátku žádné velké množství ponorek, ale to co má k dispozici zapojí ihned do činné služby. Ponorky tak vyplouvají na pravidelné hlídky a začínají nepříteli „dělat potíže“. Napadají zásobovací lodě, potápí malá vojenská plavidla a hlavně jsou neustálou hrozbou. Rakousko-Uherská ponorka S.M.U.16 Ponorka U16 (S.M.U.16) byla postavena během  roku 1915 (duben-říjen 1915) v Německé loděnici AG Weser Bremen pod číslem N°233. Po svém dokončení byla rozebrána na tři jednotlivé sekce a do svého domovského přístavu v Pole dopravena po železnici. V Pole byla opět smontována a 31. srpna spuštěna na vodu. Přesná doba stavby ponorky-montáže, není známa, ale podobnou ponorku UB-3 byli dělníci v Pole schopni smontovat za necelé dva týdny. Transport rozebrané ponorky po železnici na místo určení. Po dodání byla ponorka opět smontována a po provedených zkouškách předána do činné služby. Montáž ponorky, včetně zkoušek trvala do 30. září 1915 a 6. října byla slavnostně uvedena do provozu a předána do služby Ponorka dostala označení S.M.U.16 (někdy také U-XVI). Typ UB-I, patřila mezi malé, příbřežní ponorky třídy U-10. Nebyla vhodná pro plavby na volném moři, její služba měla spočívat spíš v hlídkové činnosti a napadání lodí nepřítele pohybujících se blízko pobřeží. Operační činnost ponorky S.M.U.16. U16 byla předána do provozu Rakouskému válečnému námořnictvu 6.řijna 1915. Jejím velitelem se stal Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi) Eugen Hornyák Edler von Horn. Ještě před svojí cestou do stanovené operační oblasti – pobřeží Albánie se základnou v Kotoru, odplula ponorka na svojí první hlídku, oblast italského přístavu Rimini až po ústí řeky Pád. V Kotoru převzal 18. listopadu velení ponorky Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi) Orest Ritter von Zopa. Následující den vyplula ponorka U16 pod jeho velení provádět hlídkovou činnost u pobřeží Albánie. V blízkosti mysu Kepi i Rodonit zastavil von Zopa albánskou plachetnici „Fione“. Po jejím prohledání plachetnici i její posádku propustil. O tři dny později zaznamenal von Zopa svůj první úspěch, když nedaleko zálivu a ústí řeky Driny potopil italskou plachetnici „Unione“ o výtlaku 25 GRT. Později se ten samý den, se pokusil bez úspěchu o torpédování dvou italských nákladních lodí, kotvících v přístavu Shëngjin. K doplnění torpéd se vrátil do Kotoru 24. listopadu 1915. Na svou další hlídku se U16 vydala 3. prosince 1915. Pro poruchu gyrokompasu se ale musel von Zopa vrátit zpět. Po jeho opravě vyplul opět ke břehům Albánie a 5. prosince zastavil plachetnici „ Xephanie“. Po jejím prohledání nechal plachetnici pokračovat v plavbě. Později se opět setkal s albánskou plachetnicí „Fione“. Plachetnici prohledal a zjistil, že veze pro černohorské vojáky náklad zbraní a munice. Plachetnici zajal a donutil ji plout do Kotoru, kde byla zabavena. U16 vyplula na další hlídku 19. prosince – musela se však z důvodu velmi špatného počasí vrátit zpět do Kotoru. Následně vyplula 25. prosince, ale i tato plavba skončila nezdarem, došlo k poruše motoru a ponorka byla odeslána 27. prosince do Poly k opravě. Opravy se protáhly do 9. ledna 1916, kdy ponorka odplula k provedení testů. Na této plavbě byl jako pozorovatel na palubě ponorky i polní maršál Svetozar Boroëvić von Bojna. Po úspěšných testech se U 16 vrátila do Kotoru a od 18. ledna 1916 pokračovala ve své hlídkové činnosti. Nedaleko albánského přístavu Durrës provedl von Zopa 4. února torpédový útok na parník „Asýrie“, který doprovázeli dva italské torpédoborce „Animoso“ a „Garibaldino“. Torpédo však při nárazu na parník nevybuchlo. 11. března se U 16 poškodil ventil a slaná voda začala pronikat do prostoru ponorky a zaplavil baterie. Začal se uvolňovat plynný chlór. Ponorka byla nucena se urychleně vrátit do Kotoru. Opravy se protáhly a ponorka se mohla do akce vrátit až koncem dubna 1916. Od konce dubna do začátku září hlídkovala ponorka U-16 mezi přístavy Vlorë, Brindisi a v prostoru Otrantské úžiny. Během těchto hlídek byla ponorka 2x bezúspěšně napadena francouzským torpédoborcem. V polovině června zaútočil von Zopa na nákladní lodě, avšak jeho torpéda své cíle minula. U16