Albánie 2016

Neděle 2.10 2016 Nastal den našeho odjezdu na vytouženou expedici. Upřímně, ještě v sobotu jsme nevěděli, jestli se nám podaří odjet. Přesto, že jsme měli všechna potřebná povolení a splnil všechna přání albánských úřadů, neměli jsme to hlavní-souhlas té nejpovolanější osoby, ředitele pobřežní agentury pana Dr. Aurona Tare. Člověka, který má celou legislativu spojenou s potápěním na starosti.  Několik telefonátů na naší ambasádu v Tiraně a můžeme vyrazit. Vzhledem k tomu, že tam, kam jedeme, není absolutně žádné potápěčské zázemí, povezeme si všechno, od posledního těsnění a šroubku, až po potápěčský člun, stan, elektrocentrálu i kompresor. Ještě jedna, nesmírně důležitá věc. Musíme se obrnit trpělivostí. Cesta nebude nijak jednoduchá. Čeká nás Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Černá Hora a Albánie. Odhadem 17OO km. Zdeněk a Ilja, kteří jedou z Plzně, mají nejtěžší úkol. Vezou na přívěsu člun a auto a ž po střechu naložené potápěčským vybavením. Druhé auto s částí týmu odjíždí. Z Chrudimi a třetí, které veze centrálu a kompresor vyrazilo vzhledem k velikosti nákladu už v pátek. Se Zdeňkem a Iljou se setkáme v Rakousku, s Mírou Heimerlem potom v černohorské Budvě. Vzhledem k velikosti nákladu musíme omezit rychlost (po dálnici jedeme max. 100 km/h) a tak se cesta neskutečně vleče. Pondělí  3.10.2016 Dnes měla podle plánu skupina se člunem dorazit do Shenjinu, tam spustit loď a druhá skupina na Kepi i Rodonit a tady postavit stan a zřídit tábor. V plánu byl kromě „Brífingu“ i jeden ponor na parníku S/S Linz. Bohužel, skutečnost  je poněkud jiná. Nečekané komplikace nastaly na Černohorské hranici. Celníkům se nelíbil náš seznam vyvážených věcí, požadují ten jejich za cca 150 Euro.  Po chvíli vyjednávání to spraví 20 Euro a my pokračujeme dál k Albánské hranici. Tady opět komplikace na Černohorské straně – opět 20 Euro + 6 plechovek plzeňského piva. Je pondělí 3.10 15.00 hodin, když opouštíme Černohorsko-Albánskou hranici. Konečně Albánie!! Vyrážíme směr Kepi i Rodonit, naší první a důležité potápěčské lokalitě. Jak brzy zjišťujeme, ta zdržení na hranicích nás ve finále stojí jeden den potápění. Do Shenjinu, kde musíme spustit na vodu člun, přijedeme až po setmění. Tady zjišťujeme, že člun musíme přihlásit na místním „Kapitanátu“. Jenomže jsme přijeli pozdě.  Zajistíme si bydlení v hotelu na jednu noc a jdeme se někam najíst. Bohatě prostřený stůl čerstvými rybami a mořskými plody tak trochu zmírní naše rozčarování! Tak tedy zítra! Úterý  4.10.2016 Člun je na moři a my na cestě na Kepi i Rodonit. S jednodenním zpožděním přijíždíme do kempu na mysu  Rodonit. A tady nastane v tuto chvíli nepřekonatelný problém!! Ochranka, která hlídá kemp, o našem příjezdu samozřejmě nic neví a odmítá nás na pláž pustit. Nic nepomáhají ani úřední povolení, dokonce ani samotná přítomnost ministerských úředníků v čele s panem Dr. Auronem Tare nic nezmůže. Hrozí konflikt. Všechno vyřeší „Padre Leonardo“ – polský kněz, kterému zmíněný kemp i pláž patří. Tedy řádu Františkánů. Jediný telefonát „Padremu“ a z nepřátel jsou kamarádi. A tohle kamarádství nás stojí jeden ponor na parníku S/S Linz. Středa 5.10.2016 Nakonec se Zdeňkovi s několika potápěči podaří vyjet alespoň na jeden ponor. Když odjedou, pustíme se do budování tábora. Nad naším zásobovacím a skladovacím stanem zavlaje Česká vlajka právě v okamžiku, kdy se kluci vracejí z prvního ponoru. …“tak co, povídej, našli jste vrak, jaká je viditelnost, jaký byl ponor a hlavně, jaký je vrak“? Všechno se postupně dozvídáme u večeře. …“nádhera – vrak je překrásný, leží na mořském dně v kýlové poloze nakloněný na pravobok. Vzhledem k jeho pozici (leží ve směru mořských proudů) je na některých místech pokrytý silnou vrstvou sedimentu. Dá se proniknout i do vnitřních prostor. Vrak není moc pokrytý sítěmi. Jedním slovem – paráda. Však uvidíte sami“? Ještě večer nám to nedá a prohlížíme si první filmové záběry tolik vytouženého vraku. Jediné, co nás mrzí a co tak trochu kalí naší radost je fakt, že jsme díky průtahům a komunikačnímu šumu přišli o dva cenné ponory na „Linzu“.  A to netušíme, co nás čeká zítra. Ale jedno nám v tuhle chvíli nikdo nevezme. Jsme prvním Českým potápěčským týmem, který se na vraku parníku S/S Linz potápěl. Natěšeni z včerejšího vydařeného ponoru jdeme na snídani. Po snídani je v plánu další ponor na vraku parníku S/S Linz. Bohužel příroda je proti. Od rána, vlastně už v noci začalo silně foukat a vlny v zátoce a na volném moři nám jednoznačně říkají …“dnes Vás nikam nepustíme“!! A tak to také je! Rozbouřené moře a silný vítr nás na celý den zbaví možnosti si vrak parníku prohlédnout.  Všechno se komplikuje, předpověď počasí není příznivá a čas pro náš pobyt na Kepi i Rodonit se krátí. Zítra bychom podle plánu měli jít ráno na ponor, odpoledne zrušit tábor a vyrazit směr Vlora, kde nás čeká další z impozantních vraků, vrak bývalého Rakousko-uherského parníku S/S Wien. Místo potápění vyrazíme na malou vlastivědnou procházku k dominantě celého mysu, středověké pevnosti, tzv. „Skanderbegův hrad“ zbudované v patnáctém století. Ale ani nádherná příroda nám nemůže poskytnou útěchu z pro nás promarněného dne. Tak snad zítra. Čtvrtek 6.10.2016 Ještě ráno to vypadalo, že se na potápění nepojede. Počasí nic moc, fouká vítr a na moři jsou zase vlny. Tentokrát ale padne rozhodnutí, že na vrak parníku S/S LINZ se dneska prostě pojede! Kolem osmé hodiny ráno se moře na chvilku uklidní a tahle chvilka nám stačí na to, aby člun s potápěči vyrazil na místo ponoru. Trvá to tři hodiny, než se člun vrátí. Už od prvních reakcí je vidět, že se ponor tentokrát vydařil! …“ Je to paráda, nádherný vrak, hodně dobrá viditelnost a spousta krásných záběrů“. Vykládáme člun a hned se jde foukat a chystat na druhý, odpolední ponor. Jsou dvě hodiny odpoledne a my znovu vyrážíme k místu, kde se parník Linz potopil. Tentokrát s námi jede kameraman albánské televize. Natáčí podobný dokument jako my. Moře je klidné. Ponor trvá dvě hodiny a my se vracíme do tábora s ještě lepšími záběry než dopoledne. Tak to je skvělé! Těšíme se na večer, až si ty záběry v klidu prohlédneme! Čas nám šlape na paty a my musíme jít podle plánu balit věci a chystat se na přesun do Vlory, kde nás čeká vrak italské nemocniční lodi Ospedale „PO“, dříve S/S WIEN, jednoho z nejluxusnějších parníků rakouské společnosti Lloyd. Dva ponory za den, foukání a další práce, jsme unavení a do

Utekl už skoro rok od úspěšné expedice na Bahamy a náš tým se chystá na další, neméně zajímavý výlet. Tentokrát je cílem potápěčů, historiků, dokumentaristů doposud neprobádaná ALBÁNIE. Vlastně jsme na nápad jet se potápět do Albánie přišli společně se Zdeňkem Partynglem už v roce 2014. Bylo to hned po tom, co jsme u Španělska pátrali po vraku první československé obchodní lodi parníku S/S ARNA. Tehdy jsme přemýšleli co dál a do jaké oblasti naší námořní historie zabrousit. Důležité válečné vraky na Jadranu jsme měli zdokumentované a jedinou oblastí, kde v průběhu I. i II. světové války probíhaly jak pozemní, tak hlavně námořní boje, byla oblast Otrantské úžiny a s tím spojené pobřeží Albánie. Takže  ALBÁNIE ! Z internetu jsme se dozvěděli, že kromě několika (snad dvou) potápěčských bází na jižním pobřeží Albánie, tam není nic. Tedy žádné vhodné zázemí pro technické, ale i sportovní ponory. Také jsme neměli ani tušení o pravidlech a možnostech se v Albánii potápět a provádět průzkum vraků.  Tedy oficiálně. Doposud se tam potápěli většinou Italové a Němci a hlavně Rakušané. Ti také v průběhu let objevili několik i pro nás hodně zajímavých vraků. Proto jsme v dubnu 2014 odletěli se Zdeňkem do Tirany, abychom zjistili, jak to s tím potápěním v Albánii vlastně je. Doprovázel nás pan Pitarka, rodilý Albánec žijící dlouhou dobu v ČR, bez jehož pomoci bychom byli naprosto ztraceni. Následovaly tři dny „intenzivního“ jednání a získávání informací. Jednali jsme s náměstkem ředitele přístavu Drač, ředitelem přístavní policie i velitelem pobřežní policie Albánie. Sešli jsme se s místními podnikateli a majiteli lodí, námořními experty i historiky. Výsledek –  abyste se mohli v Albánii potápět, provádět průzkum vraků a dokumentovat, potřebujete mít povolení od albánského ministerstva kultury. To je alfa a omega! Jakmile bude povolení, ostatní orgány a úřady nevidí problém a vyjdou nám vstříc. Spokojeni s výsledkem naší „mise“ jsme odletěli domů. Tak tedy, povolení od albánské ministryně kultury. To určitě nebude tak velký problém, jako získat povolení se potápět na bitevní lodi Szent István od Chorvatů. O M Y L   přátelé,  velký   O M Y L ! Když se nám ani po půl roce prostřednictvím našich nových přátel nepodařilo povolení získat, obrátil jsem se na naší ambasádu v Tiraně. Díky neskutečné trpělivosti a vydatné pomoci pracovníků naší ambasády, jsme se po roce přiblížili k vysněnému povolení!! Vlastně, my to povolení od ministerstva kultury už získali, ale na termín, který jsme museli z technických důvodů posunout. Teď jsme se, alespoň doufám, přiblížili k první metě. Záměrně říkám k první metě, protože povolení z ministerstva kultury je sice to nejdůležitější, ale na základě tohoto povolení musíme ještě získat souhlasy s expedicí od ministerstva obrany a ministerstva vnitra. Až potom smíme vyrazit za dobrodružstvím do země orlů!! Kapitola první   –  „Průzkum bojem“ Jak jsem říkal, v dubnu r. 2014 jsme společně se Zdeňkem Partynglem odletěli do Albánie, abychom se setkali s několika důležitými osobami a abychom zjistili, co všechno bude potřeba zajistit k uskutečnění potápěčské expedice. Průvodce nám dělal pan Pitarka, Albánec žijící dlouhou dobu v ČR a perfektně ovládající jak Albánštinu, tak Češtinu. To je hodně důležité, protože v Albánii se hovoří řečí, které nikdo z nás nerozumí. Je pravda, že vysocí úředníci, podnikatelé a část mládeže ovládá angličtinu, ale my potřebujeme jednat s rybáři, obchodníky atd. Podotýkám, že jsme Albánii navštívili ještě před turistickou sezónou. Přesto na nás velmi pěkně zapůsobily jak hotely a pláže, tak hospůdky a místní restaurace. První dojem – v Albánii se hodně staví! Všude. Ve městech, na vesnicích i turistických destinacích. Moře je nádherné a pláže čisté. Všechno je protknuté takovým tím „balkánským klidem“. Na všechno je čas, nikdo nikam nespěchá. Naše první cesta vedla z tiranského letiště do cca 35 km vzdáleného přístavního města Drač (Durrez, Durazzo…) Po ubytování v hotelu, mimochodem za bydlení v třípokojovém apartmá s koupelnou a kuchyňkou jsme zaplatili každý 10 Euro, jsme měli domluvenou schůzku s náměstkem ředitele přístavu. Potom s ředitelem přístavní policie, velitelem pobřežní policie a nakonec nám pánové domluvili na odpoledne schůzku s člověkem zabývajícím se vraky lodí ve 175 km vzdálené Valoně (Vlore). To všechno v jeden den. Druhý den jednání v přístavu o pronájmu expediční lodi. Tady trochu rozčarování. Poměr kvalita lodi/cena za pronájem na den, neodpovídal snad ničemu, na co jsme byli až doposud zvyklí! A to jsme toho za těch deset let co jezdíme po expedicích zažili dost! Další den, další jednání a výlet na Kepi i Rodonit, nedaleko kterého byl potopen parník S/S Linz. Přenocování v pěkném hotelu a ve tři hodiny ráno odlet domů. Závěr- všichni se na nás moc těší, všichni nám pomohou a nic by neměl být problém. Jediné, co potřebujeme je povolení z albánského ministerstva kultury, že se smíme v Albánii potápět. Potom půjde zařídit všechno. Jednání bylo úspěšné! Jenže nám nikdo neřekl, jak velký problém je to povolení získat!! Kapitola druhá – „Ach ta administrativa“ Tak a začíná kolotoč! Po půl roce slibů, jednání, dopisování a průtahů jsme se rozhodli opustit sféru privátního vyjednávání a obrátili jsme se s oficiální žádostí o pomoc na naše zastupitelství v Tiraně. A tady, světe div se, jsme potkali paní Mgr. Radku Calábkovou. Paní Calábková nám už skoro rok  a půl trpělivě pomáhá získat jak všechny důležité informace, tak i potřebná povolení! Je pravda, že jí práci a pomoc nijak neulehčujeme (nutné změny termínů, členů expedice atd.). Je to zdlouhavá práce. Těch emailů, dotazů, verzí a změn. Prostě, není to jednoduché! Nakonec v říjnu 2015 povolení od albánského ministerstva kultury konečně získáváme! Všechno vypadalo nadějně až do okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že vraky parníků S/S LINZ a S/S WIEN spadají pod ochranu UNESCO a vztahuje se na ně úplně jiný režim. Jsou vedeny jako kulturní národní památka a válečný hrob!! Proto jsme nuceni požádat o spolupráci Institut pobřežní agentury Albánské republiky (ten má tohle všechno na starosti) o souhlas s potápěním! A tady opět narážíme na problémy. Institut nikdo neupozornil (nikdo z ministerstva kultury) o chystané expedici a nikdo jim neřekl, že povolení bylo vydáno! Kapitola třetí – „Průzkum bojem II“ Dopisovat si nemá cenu, Albánská strana si klade podmínky a tak nám nezbývá nic jiného, než se do Tirany vypravit podruhé. Odlétáme z Prahy ve čtvrtek 15. 9. 2016. Vypadá to, že naše vyjednávací pozice je o trochu lepší než v roce 2014. Máme „mocné“ spojence a