30.9.2017 – sobota
Co si budeme povídat, včerejší den byl pro nás hodně náročný. Tak trochu nás tlačil čas, expedice se blíží ke konci a my neměli splněné to hlavní. Pravda je, že celou dobu jsme čekali, až nám albánská strana dá potřebné informace, zajistí doprovod a my budeme moci vyrazit na moře a ponorku hledat. Tak nějak se nedařilo „zkoordinovat“ náš čas. Nakonec všechno klaplo, my získali informace a tu ponorku jsme odpotápěli. Ponor to byl nádherný, u vraku krásná viditelnost.
Naše rozhodnutí se k ponorce dneska vrátit, ale překazil tak nějak „nechtíc“ David Farkaš. Přišel s informací, že v době, kdy byl na dekompresní zastávce, i díky skvělé viditelnosti, zahlédl nedaleko vraku ponorky další vrak větší válečné lodi. Nakonec to potvrdil i David Opatrný. Tak a co teď. Dva vraky a jeden ponor.
Rozhodnutí: …“když jste ten vrak viděli, půjdete, najdete ho a vyvážete“.
Pokud se to podaří, ponorka počká a jeden tým půjde na vrak (mimochodem, dodnes nevíme co to je za vrak).
…“Pokud se vám to nepovede, půjdeme na ponorku“.
Nastrojeni jsme čekali, až se vynoří bóje, nebo kluci. Vynořili se kluci!! Smůla.
…“Propátrali jsme dost velký prostor, je špatná viditelnost, ale ten vrak tam někde je! Musí být“!
Rozhodnuto, jdeme na ponorku, ta je ze včerejška vyvázaná a uděláme co nejvíc snímků. Jenže, to bychom nesměli mít v týmu Radka Bohuňovskýho. Ten se jen tak nevzdává!!
…“Ponorku jsem viděl, půjdu tam sám a vrak najdu“.
Co myslíte, šel tam sám a vrak našel!! Na hladinu vylítla bóje! Je rozhodnuto, jeden na ponorku, ostatní na vrak té lodi. Pata velí, manšaft koná!
Pár hodin čekání, cesta do přístavu, večeře a diskuse. Co jsme to proboha našli. Albánci se diví, to na sonaru nebylo. Pravděpodobně jsme našli torpédoborec z I. světové války. Možná Italský, možná. Dohady, fotky, fabulace.
Kluci, tak tohle bude hodně, ale hodně dlouhej den!!
1.10.2017 – neděle
Lidičky a taky byl!! Pro některé až do brzkého rána! Vždyť se nám povedlo najít vrak torpédoborce a identifikovat ponorku! Komu se to povede!
Snídani jsme posunuli místo oběda, oběd místo večeře a večeři, tu vem čert! Jenomže dneska nás čeká pěkná fuška. Odjíždí kluci s autem. Kolem 22:00 mají být v Drači (Durrës) na trajektu do Bari. A do Durrës je to cca 170 km. Takže balit. Balit věci, balit člun, balit všechno. Člun je v přístavu, věci u hotelu. Taky musíme vrátit flašky od kyslíku a hélia. Tady (jako vždy) pomáhá Petrit Pitarka, náš albánský anděl strážný. Zajistí odvoz prázdných flašek od plynů do Tirany. Opět o jednu starost míň! Uff.
S klukama se loučíme v 18:00. …“Šťastnou cestu a dejte vědět“!.
Odjezd na hotel a …a najednou to z nás pomalu všechno spadne. Zabalit osobní věci a zítra brzo ráno odjezd do Tirany a odlet domů. Upřímně – MÁME TOHO PLNÝ KECKY !!
Ale ponorku MÁME !!
9.10.2017 – pondělí
Už je to týden, co jsme z expedice doma. Teprve teď nám dochází, o co jsme se celých těch deset dnů pokoušeli a co se nám nakonec přece jenom povedlo. Trvalo nám šest let, než jsme získali důvěru a hlavně podporu albánských úřadů. Dostali jsme šanci se potápět na místech, kam doposud noha (ploutev) Českého potápěče nevstoupila.
Složitá jednání začala někdy v dubnu, květnu 2012 kdy jsme se Zdeňkem vyrazili na „zkušenou“ do Albánie. Zavedl nás tam zájem o naší námořní historii. Vraky Rakousko-Uherských lodí potopených v letec 1914-18 u pobřeží Albánie nás zlákaly natolik, že jsme se rozhodli obětovat cokoliv, abychom je viděli. Věřte, byla to dost fuška přesvědčit Albánskou stranu, že naším zájmem není vraky vybírat, ale že nás zajímá společná historie. Historie lodí a lidí, kteří na těch lodích sloužili a někteří i umírali.
Rok 2016 byl pro nás zlomový. Díky Albanian Coast Agency (Albánská pobřežní agentura-má na starosti veškeré podmořské historické bohatství Albánie, patří sem i vraky lodí) a jejímu řediteli panu Dr. Auronu Tare jsme se jako jediní Češi mohli u Kepi i Rodonit potápět na vraku Rakousko-Uherského parníku S/S LINZ (viz. reportáže z expedice ALBANIA 2016). Následoval vrak jednoho z největších vraků, osobního parníku S/S WIEN (přejmenován Italy na Ospedale „PO“, potopen Brity). Tehdy, když jsme se naposledy s panem Dr.Tare loučili, padla informace, že Americká výzkumná loď Herkules, která prováděla od r. 2016 průzkum albánského pobřeží, narazila na několik zajímnavých vraků, o kterých si myslí, že by spadaly do období I. Světové války.
Mezi nimi i vrak Rakopusko-Uherské ponorky S.M.U.16. Po téhle informaci jsme nemohli se Zdeňkem spát. …“U16, tak tam se musíme dostat a ten vrak identifikovat“ !
A ejhle, rok se sešel s rokem a my uháněli v našem člunu na místo, kde se podle informace Albánců a Američanů S.M.U. 16 potopila. Neměli jsme na pátrání moc času, ani informace od Albánské strany nebyly moc přesné, ale nakonec se to povedlo. Nalezli jsme na tom místě vrak, tedy to, co z něho za těch 101 roků zbylo, který je podle nás vrakem ponorky S.M.U.16 . Ale času bylo fakt málo a ponorů taky. Jediné, na čem se celý náš tým shodl je, že se sem musíme příští rok bezpodmínečně vrátit a místo pořádně prohlédnout.
Doufám, že budeme mít stejné štěstí, jako letos. Štěstí v první řadě na bezvadný kluky v týmu, kteří prováděli docela těžké ponory, neskutečně makali a byli ochotni tam nechat duši, štěstí na počasí, které nám přálo a také štěstí na naše partnery, se kterými jsme spolupracovali.
Závěrem jedno, expedice „ALBANIA 2017“ skončila a my se těšíme na novou expedici „ALBANIA 2018“.
Pokud to vyjde !!
