Po tom, co jsme se na podzim loňského roku vrátili z té naší „Albánské anabáze“, řekli jsme si, že tam, tam už teda nikdy! Když si jen vzpomenu na to dohadování, papírování, byrokracie a přemlouvání…! Dva roky tvrdý práce než jsme mohli ponořit k těm dvěma vysněným vrakům!
S odstupem času jsme ale pomalu zapomínali na tu strastiplnou cestu, táboření v zemi nikoho, na nepřízeň počasí, bouřky, déšť, při kterém během půl minuty na vás bylo suché snad jen svědomí!
A tak si říkám, jestli jsme se náhodou nezbláznili, když se nám po tom všem, co jsme si v loňském roce prožili, chce jet do Albánie znovu.
Nezbláznili! Ona totiž ta Albánie a potápění v Albánii za tu trochu nervů, strádání, byrokracie a průtahů opravdu stojí!
„Nabídka, která se hned tak neodmítá“.
Moře kolem Albánie je poseto více než 250 vraky lodí od Antiky počínaje, až po sedmdesátá leta minulého století. Jeden krásnější vrak, než druhý. Poloha většiny vraků je známá díky obsáhlému průzkumu americké výzkumné lodi Herkules, ale co je to vlastně za vraky se neví.
A když na konci loňské expedice padla z Albánské strany nabídka, abychom se společně podíleli na průzkumu vraku Rakousko-Uherské ponorky (tedy všichni si to myslí, že je to RU ponorka) nemohli jsme říci NE.
Okamžitě jsme rozjeli přípravy nové expedice. Povolení máme a je pořád ještě platné, máme na své straně i Pobřežní institut (organizace, která se o podmořské bohatství Albánie stará), tak teď oslovit lidi, sponzory a naší ambasádu v Tiraně a začít expedici připravovat.
Pro mě, jako „historika“ týmu nastaly žně (konečně se budu moci pochlubit vším, co jsem na tu Rakouskou ponorku vyštrachal), pro Patu (Zdeňka Partyngla) a kluky z týmu pak spousta tvrdé, nikdy nekončící práce!
Ale na druhou stranu je tu šance a velká šance, že budeme první, kdo se kdy k vraku rakousko-Uherské ponorky z období I. světové války potopil. Prozatím tam byl pouze robot výzkumné lodi HERKULES. Potápěč žádný.
Pokud to tedy jsou trosky ponorky U16 (všichni pevně doufáme a věříme, že jsou), bude náš tým první, kdo se k těm troskám potopí!
A taková šance se prostě NEODMÍTÁ !!
Trochu historie
V roce 1915 vstupuje do války Itálie a Rakousko-Uhersku se na moři objevuje staronový nepřítel. Začíná námořní blokáda Rakouského pobřeží a ke slovu se tak dostává zbrusu nová zbraň a tou je PONORKA.
Rakousko-Uherské námořnictvo nemá zpočátku žádné velké množství ponorek, ale to co má k dispozici zapojí ihned do činné služby. Ponorky tak vyplouvají na pravidelné hlídky a začínají nepříteli „dělat potíže“. Napadají zásobovací lodě, potápí malá vojenská plavidla a hlavně jsou neustálou hrozbou.
Rakousko-Uherská ponorka S.M.U.16
Ponorka U16 (S.M.U.16) byla postavena během roku 1915 (duben-říjen 1915) v Německé loděnici AG Weser Bremen pod číslem N°233.
Po svém dokončení byla rozebrána na tři jednotlivé sekce a do svého domovského přístavu v Pole dopravena po železnici.
V Pole byla opět smontována a 31. srpna spuštěna na vodu. Přesná doba stavby ponorky-montáže, není známa, ale podobnou ponorku UB-3 byli dělníci v Pole schopni smontovat za necelé dva týdny.
Transport rozebrané ponorky po železnici na místo určení. Po dodání byla ponorka opět smontována a po provedených zkouškách předána do činné služby. Montáž ponorky, včetně zkoušek trvala do 30. září 1915 a 6. října byla slavnostně uvedena do provozu a předána do služby
Ponorka dostala označení S.M.U.16 (někdy také U-XVI). Typ UB-I, patřila mezi malé, příbřežní ponorky třídy U-10. Nebyla vhodná pro plavby na volném moři, její služba měla spočívat spíš v hlídkové činnosti a napadání lodí nepřítele pohybujících se blízko pobřeží.
Operační činnost ponorky S.M.U.16.
U16 byla předána do provozu Rakouskému válečnému námořnictvu 6.řijna 1915. Jejím velitelem se stal Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi) Eugen Hornyák Edler von Horn. Ještě před svojí cestou do stanovené operační oblasti – pobřeží Albánie se základnou v Kotoru, odplula ponorka na svojí první hlídku, oblast italského přístavu Rimini až po ústí řeky Pád.
V Kotoru převzal 18. listopadu velení ponorky Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi) Orest Ritter von Zopa. Následující den vyplula ponorka U16 pod jeho velení provádět hlídkovou činnost u pobřeží Albánie. V blízkosti mysu Kepi i Rodonit zastavil von Zopa albánskou plachetnici „Fione“. Po jejím prohledání plachetnici i její posádku propustil.
O tři dny později zaznamenal von Zopa svůj první úspěch, když nedaleko zálivu a ústí řeky Driny potopil italskou plachetnici „Unione“ o výtlaku 25 GRT.
Později se ten samý den, se pokusil bez úspěchu o torpédování dvou italských nákladních lodí, kotvících v přístavu Shëngjin. K doplnění torpéd se vrátil do Kotoru 24. listopadu 1915.
Na svou další hlídku se U16 vydala 3. prosince 1915. Pro poruchu gyrokompasu se ale musel von Zopa vrátit zpět. Po jeho opravě vyplul opět ke břehům Albánie a 5. prosince zastavil plachetnici „ Xephanie“. Po jejím prohledání nechal plachetnici pokračovat v plavbě. Později se opět setkal s albánskou plachetnicí „Fione“. Plachetnici prohledal a zjistil, že veze pro černohorské vojáky náklad zbraní a munice. Plachetnici zajal a donutil ji plout do Kotoru, kde byla zabavena.
U16 vyplula na další hlídku 19. prosince – musela se však z důvodu velmi špatného počasí vrátit zpět do Kotoru. Následně vyplula 25. prosince, ale i tato plavba skončila nezdarem, došlo k poruše motoru a ponorka byla odeslána 27. prosince do Poly k opravě.
Opravy se protáhly do 9. ledna 1916, kdy ponorka odplula k provedení testů. Na této plavbě byl jako pozorovatel na palubě ponorky i polní maršál Svetozar Boroëvić von Bojna.
Po úspěšných testech se U 16 vrátila do Kotoru a od 18. ledna 1916 pokračovala ve své hlídkové činnosti.
Nedaleko albánského přístavu Durrës provedl von Zopa 4. února torpédový útok na parník „Asýrie“, který doprovázeli dva italské torpédoborce „Animoso“ a „Garibaldino“. Torpédo však při nárazu na parník nevybuchlo.
11. března se U 16 poškodil ventil a slaná voda začala pronikat do prostoru ponorky a zaplavil baterie. Začal se uvolňovat plynný chlór. Ponorka byla nucena se urychleně vrátit do Kotoru. Opravy se protáhly a ponorka se mohla do akce vrátit až koncem dubna 1916.
Od konce dubna do začátku září hlídkovala ponorka U-16 mezi přístavy Vlorë, Brindisi a v prostoru Otrantské úžiny.
Během těchto hlídek byla ponorka 2x bezúspěšně napadena francouzským torpédoborcem. V polovině června zaútočil von Zopa na nákladní lodě, avšak jeho torpéda své cíle minula. U16 odplula 3. září do Kotoru ke generální opravě. Ta trvala přibližně jeden měsíc.
Na svou další hlídku k pobřeží Albánie vyplula ponorka 9.10.1916. Po zastávce v Djenoviči a opravě gyrokompasu se Ernest Ritter von Zopa vydal se svojí obvyklou trasu k albánskému přístavu Vlorë a dále k Otrantské úžině.
17.10.1916 při zpáteční cestě narazil na skupinu italských lodí. Zaútočil na doprovodný torpédoborec a dvěma torpédy jej potopil. Následně byla za nejasných okolností ponorka U16 potopena.
Osudové střetnutí
Existuje hned několik různých verzí, ve kterých se hovoří jak o celé námořní operaci, tak i o průběhu boje a okolnostech, za kterých došlo k potopení rakousko-uherské ponorky U16 a italského torpédoborce „NEMBO“.
Ta nejpravděpodobnější verze je asi tato:
„Večer dne 16.10.1916 vyplula z albánského přístavu Vlorë skupina italských lodí. Nákladní parník „BORMIDA“, převážející italské vojáky z Vlorë do přístavu v Sarandě a jeho doprovod, torpédoborec „NEMBO“.
V brzkých ranních hodinách dne 17.10.1916 nedaleko tzv. „Bílé linie“ (Aspri Ruga) přibližně 3 NM od albánského pobřeží napadla skupinu italských lodí hlídkující rakousko-uherská ponorka U16, pod velením kapitána Ernesta Ritter von Zopy.
Ponorka U16 zaútočila na italské lodě z periskopové hloubky (5-8 m). Prvním torpédem zasáhla torpédoborec „NEMBO“ na levoboku. Torpédoborec po zásahu prudce otočil na levobok směrem k pobřeží. Kapitán ponorky Ernest Ritter von Zopa, v domnění, že útočí na druhou z doprovodných lodí, odpálil druhé torpédo. To zasáhlo, bohužel stejný cíl, jako to první, tentokrát ale na pravé straně. Torpédoborec „NEMBO“ se po zásahu druhým torpédem rozlomil na dvě části a okamžitě se potopil“. Zahynulo 32 italských námořníků z celkového počtu 55 a to včetně kapitána torpedoborce Emanuela Russa.
Po potopení italského torpédoborce „NEMBO“ se ponorka U16 vynořila a byla nečekaně „taranována“ nákladním parníkem „BORMIDA“. Došlo k poškození ponorky a následnému potopení. Z posádky ponorky zahynuli dva členové, torpedista Franz Kemenyi a radiotelegrafista Armin Schönstein. Ostatní námořníci včetně kapitána von Zopy doplavali k pobřeží, kde byli zajati a zbytek války strávili v italském zajetí.
Tolik stručný popis celé události.
