EXPEDICE „ALBÁNIE 2016“ – deníček

Nastal den našeho odjezdu na vytouženou expedici. Upřímně, ještě v sobotu jsme nevěděli, jestli se nám podaří odjet. Přesto, že jsme měli všechna potřebná povolení a splnil všechna přání albánských úřadů, neměli jsme to hlavní-souhlas té nejpovolanější osoby, ředitele pobřežní agentury pana Dr. Aurona Tare. Člověka, který má celou legislativu spojenou s potápěním na starosti.  Několik telefonátů na naší ambasádu v Tiraně a můžeme vyrazit.

Vzhledem k tomu, že tam, kam jedeme, není absolutně žádné potápěčské zázemí, povezeme si všechno, od posledního těsnění a šroubku, až po potápěčský člun, stan, elektrocentrálu i kompresor. Ještě jedna, nesmírně důležitá věc. Musíme se obrnit trpělivostí. Cesta nebude nijak jednoduchá. Čeká nás Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Černá Hora a Albánie. Odhadem 17OO km.

Zdeněk a Ilja, kteří jedou z Plzně, mají nejtěžší úkol. Vezou na přívěsu člun a auto a ž po střechu naložené potápěčským vybavením. Druhé auto s částí týmu odjíždí. Z Chrudimi a třetí, které veze centrálu a kompresor vyrazilo vzhledem k velikosti nákladu už v pátek. Se Zdeňkem a Iljou se setkáme v Rakousku, s Mírou Heimerlem potom v černohorské Budvě. Vzhledem k velikosti nákladu musíme omezit rychlost (po dálnici jedeme max. 100 km/h) a tak se cesta neskutečně vleče.

Dnes měla podle plánu skupina se člunem dorazit do Shenjinu, tam spustit loď a druhá skupina na Kepi i Rodonit a tady postavit stan a zřídit tábor. V plánu byl kromě „Brífingu“ i jeden ponor na parníku S/S Linz.

Bohužel, skutečnost  je poněkud jiná.

Nečekané komplikace nastaly na Černohorské hranici. Celníkům se nelíbil náš seznam vyvážených věcí, požadují ten jejich za cca 150 Euro.  Po chvíli vyjednávání to spraví 20 Euro a my pokračujeme dál k Albánské hranici. Tady opět komplikace na Černohorské straně – opět 20 Euro + 6 plechovek plzeňského piva. Je pondělí 3.10 15.00 hodin, když opouštíme Černohorsko-Albánskou hranici.

Konečně Albánie!!

Vyrážíme směr Kepi i Rodonit, naší první a důležité potápěčské lokalitě. Jak brzy zjišťujeme, ta zdržení na hranicích nás ve finále stojí jeden den potápění. Do Shenjinu, kde musíme spustit na vodu člun, přijedeme až po setmění. Tady zjišťujeme, že člun musíme přihlásit na místním „Kapitanátu“. Jenomže jsme přijeli pozdě.  Zajistíme si bydlení v hotelu na jednu noc a jdeme se někam najíst. Bohatě prostřený stůl čerstvými rybami a mořskými plody tak trochu zmírní naše rozčarování! Tak tedy zítra!

Člun je na moři a my na cestě na Kepi i Rodonit. S jednodenním zpožděním přijíždíme do kempu na mysu  Rodonit. A tady nastane v tuto chvíli nepřekonatelný problém!! Ochranka, která hlídá kemp, o našem příjezdu samozřejmě nic neví a odmítá nás na pláž pustit. Nic nepomáhají ani úřední povolení, dokonce ani samotná přítomnost ministerských úředníků v čele s panem Dr. Auronem Tare nic nezmůže. Hrozí konflikt. Všechno vyřeší „Padre Leonardo“ – polský kněz, kterému zmíněný kemp i pláž patří. Tedy řádu Františkánů. Jediný telefonát „Padremu“ a z nepřátel jsou kamarádi. A tohle kamarádství nás stojí jeden ponor na parníku S/S Linz.

Náš tábor na Kepi i Rodonit

Nakonec se Zdeňkovi s několika potápěči podaří vyjet alespoň na jeden ponor. Když odjedou, pustíme se do budování tábora. Nad naším zásobovacím a skladovacím stanem zavlaje Česká vlajka právě v okamžiku, kdy se kluci vracejí z prvního ponoru.

…“tak co, povídej, našli jste vrak, jaká je viditelnost, jaký byl ponor a hlavně, jaký je vrak“?

Všechno se postupně dozvídáme u večeře.

…“nádhera – vrak je překrásný, leží na mořském dně v kýlové poloze nakloněný na pravobok. Vzhledem k jeho pozici (leží ve směru mořských proudů) je na některých místech pokrytý silnou vrstvou sedimentu. Dá se proniknout i do vnitřních prostor. Vrak není moc pokrytý sítěmi. Jedním slovem – paráda. Však uvidíte sami“?

Ještě večer nám to nedá a prohlížíme si první filmové záběry tolik vytouženého vraku. Jediné, co nás mrzí a co tak trochu kalí naší radost je fakt, že jsme díky průtahům a komunikačnímu šumu přišli o dva cenné ponory na „Linzu“.  A to netušíme, co nás čeká zítra.

Ale jedno nám v tuhle chvíli nikdo nevezme. Jsme prvním Českým potápěčským týmem, který se na vraku parníku S/S Linz potápěl.

Natěšeni z včerejšího vydařeného ponoru jdeme na snídani. Po snídani je v plánu další ponor na vraku parníku S/S Linz. Bohužel příroda je proti. Od rána, vlastně už v noci začalo silně foukat a vlny v zátoce a na volném moři nám jednoznačně říkají …“dnes Vás nikam nepustíme“!!

A tak to také je! Rozbouřené moře a silný vítr nás na celý den zbaví možnosti si vrak parníku prohlédnout.  Všechno se komplikuje, předpověď počasí není příznivá a čas pro náš pobyt na Kepi i Rodonit se krátí. Zítra bychom podle plánu měli jít ráno na ponor, odpoledne zrušit tábor a vyrazit směr Vlora, kde nás čeká další z impozantních vraků, vrak bývalého Rakousko-uherského parníku S/S Wien.

Místo potápění vyrazíme na malou vlastivědnou procházku k dominantě celého mysu, středověké pevnosti, tzv. „Skanderbegův hrad“ zbudované v patnáctém století. Ale ani nádherná příroda nám nemůže poskytnou útěchu z pro nás promarněného dne. Tak snad zítra.

Skanderbegův hrad na Kepi i Rodonit

Ještě ráno to vypadalo, že se na potápění nepojede. Počasí nic moc, fouká vítr a na moři jsou zase vlny. Tentokrát ale padne rozhodnutí, že na vrak parníku S/S LINZ se dneska prostě pojede! Kolem osmé hodiny ráno se moře na chvilku uklidní a tahle chvilka nám stačí na to, aby člun s potápěči vyrazil na místo ponoru. Trvá to tři hodiny, než se člun vrátí. Už od prvních reakcí je vidět, že se ponor tentokrát vydařil!

…“ Je to paráda, nádherný vrak, hodně dobrá viditelnost a spousta krásných záběrů“.

Vykládáme člun a hned se jde foukat a chystat na druhý, odpolední ponor. Jsou dvě hodiny odpoledne a my znovu vyrážíme k místu, kde se parník Linz potopil. Tentokrát s námi jede kameraman albánské televize. Natáčí podobný dokument jako my. Moře je klidné. Ponor trvá dvě hodiny a my se vracíme do tábora s ještě lepšími záběry než dopoledne. Tak to je skvělé! Těšíme se na večer, až si ty záběry v klidu prohlédneme!

Čas nám šlape na paty a my musíme jít podle plánu balit věci a chystat se na přesun do Vlory, kde nás čeká vrak italské nemocniční lodi Ospedale „PO“, dříve S/S WIEN, jednoho z nejluxusnějších parníků rakouské společnosti Lloyd.

Dva ponory za den, foukání a další práce, jsme unavení a do balení se nikomu moc nechce.  Místo toho si před večeří prohlížíme natočené záběry parníku LINZ. Jak se za pár hodin ukáže, je to velká, opravdu velká chyba!

Dnešní den nezačal nijak dobře. Večer se obloha zatáhla a o půl jedné začalo pršet. Postupně se drobný déšť změnil v liják a nakonec v průtrž mračen. Aby toho nebylo málo, přidaly se i bouřky. Celou noc až do deseti dopoledne neskutečně lilo a nás čekalo balení a už zmiňovaná cesta do Vlory.

Dobře, nedá se nic dělat, tak se bude balit v dešti a ve Vloře potom všechno usušíme. Stejně půjdeme na vrak, tak co. Jenže ono to ale nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo. Problém byl v tom, že kromě balení se muselo s člunem přejet 2O Km rozbouřeného moře do přístavu Shenjin, tam člun nalodit na vlek a přejet s ním do Vlory. Další auta vezla věci a potápěče. Hodně komplikovaný a náročný přesun. A do toho začalo opět vydatně pršet.

Další komplikace nastala, když jsme na místě museli nechat náš „expediční“ stan. Byl deštěm tak nasáklý, že se nedal složit ani odvést. To znamená, že se pro stan budeme muset cestou domů Na Kepi i Rodonit vrátit!

Za vydatného lijáku a po strastiplné cestě dorazí první skupina do přibližně 200 km vzdálené Vlory kolem půl páté odpoledne. Restaurace, ubytování a čekání na ostatní. Kluci s člunem přijíždí o půl sedmé večer. Už teď je jasné, že dnes se na vrak parníku S/S Wien nepodíváme. Další den je ztracený!

Den jako ze škatulky. Klidné moře a sluníčko příjemně hřeje. Tahle noc byla první, kdy jsme se v klidu a hlavně such vyspali. Dnes to vypadá, že by se ponory na vraku italské nemocniční lodi mohly vydařit. Nemáme sice její přesnou pozici, ale tu tady zná každý rybář. Jedinou „vadou na kráse“ je, že člun nejde spustit na vodu přímo před hotelem. Musíme asi kilometr do přístavu. Opět malé zdržení, ale nedá se nic dělat. Posnídáme a jdeme se chystat na ponor.

Italská nemocniční loď Ospedale „PO“ je vlastně jeden z největších a nejluxusnějších Rakousko- Uherských parníků společnosti Lloyd Österreich, parník S/S Wien. Zajímavostí je, že byl v průběhu své služby potopený hned 2x.

Poprvé v listopadu 1918 Italskými potápěči v Pule a podruhé v roce 1941 Britskými torpédovými letadly ve Vloře. V každém případě se jedná o jeden z největších vraků. (délka 134 m.)

„Drobné průtahy“ v přístavu způsobí, že se na vrak dostaneme až v jedenáct hodin. Ve finále je to dost velké zdržení, které způsobí, že dnes bude pouze jeden ponor!

Ale ten stojí skutečně za to. Malá hloubka, vrak, tedy jeho horní paluba je pouze v 15 metrech a slušná viditelnost- výsledkem jsou nádherné podvodní záběry a fotografie.

Odpoledne nás čekala velmi milá návštěva. Přijela se na nás z Tirany podívat naše velvyslankyně paní Mgr. Tomášová. Byla to především zásluha našeho velvyslanectví, paní velvyslankyně a paní Mgr. Calábkové, že se expedice mohla uskutečnit. Večeře, promítnutí záběrů vraku, focení a rozhovory. Myslím, že paní velvyslankyně je spokojená. Ostudu jsme tady neudělali. Naopak! Jak to zhodnotil i pan Dr. Tare  …“Češi jsou profesionálové a přesto, že jim nepřálo počasí, odvedli velni dobrou práci“.

Večer si prohlížíme záběry z „PO“, jsou nádherné. Ten vrak sám o sobě je nádherný.  Mohutná loď leží v kýlové poloze, vnitřní prostory jsou neporušené a dostupné. Dá se proplout jak nákladovým prostorem, jednotlivými palubami, dá se nahlédnout do míst, kde leželi ranění a nemocní vojáci.  Pro vrakové potápěče ráj. Velká, ale opravdu velká škoda, že není moc času.

Podle plánu jsme zítra, tj. v neděli měli zakončit expedici, balit a vydat se na cestu domů. Jednohlasné rozhodnutí posouvá náš odjezd až do odpoledních hodin, ráno se jde ještě jednou na ponor. Balit budeme až odpoledne, no a v kolik dojedeme domů je vlastně jedno.

Rychlá snídaně, sbalit si věci na potápění a rychle do přístavu. Dopoledne se musí stihnout ještě jeden ponor. Trochu se kazí počasí, ze severu jdou mraky a to nevěstí nic dobrého. Vypadá to, že stíháme! Jedna skupina balí a chystá na cestu člun, druhá balí „potápěčské“ věci. Oběd a v 16.00 hodin vyrážíme směr hranice.

Ještě nás čeká jedna malá „drobnost“!  Když jsme v pátek odjížděli z Kepi i Rodonit, nechali jsme na místě náš velký, expediční stan. Byl tak promoklý, že nešel ani složit, ani naložit do auta. Padlo rozhodnutí-stan zůstane až do neděle, postupně vyschne a my jej v neděli cestou zpět k hranici naložíme.

Ono se to lehce řeklo! Na Kepi i Rodonit je to z Vlory 200 km. Jednak jsme vyjeli pozdě, ale hlavně, nikdo neměl ani tušení, že na Kepi od pátku vytrvale leje, a že pokud stan nešel naložit v pátek, tak v neděli to nebude už vůbec možné! A navíc, stan se musí naložit do auta, které veze člun. No a se člunem se na Kepi už vůbec nedostaneme.

Člun musíme odpojit a nechat několik km před mysem, druhé auto musí odvézt kluky na letiště a my, Ilja, Zdeněk, Radek a já jedeme pro stan. Jediný, kdo zůstane a bude hlídat člun na odlehlém místě v Bohem zapomenuté vesnici je Honza Reinisch z TV Prima.

V naprosté tmě a za vydatného deště dorazíme asi po půl hodině na místo. Autem se ke stanu nedá zajet, cesty jsou rozbahněné. Během několika minut na nás není nit suchá! Ilja se svlékne do trenek (to nechápu) a jako jediný má potom alespoň tričko suché. Je neskutečná tma a my máme jen jednu „čelovku“. Naštěstí je tu hlídač a ten je ochotný nám posvítit.

Za ty dny, co jsme tu nebyli stan nejen že nevyschnul, nakonec se pod tíhou vody zhroutil. Nedá se popisovat, jak moc jsme se nadřeli, než se nám na jednom polorozpadlém kolečku podařilo stan dopravit k 250 m vzdálenému autu a naložit. Zima, bahno a déšť! Ale stan máme!  Únavou nemůžeme ani nadávat. Tedy jak kdo, Ilja nadává pořád! A má pravdu. Tohle jsme tak nějak nedomysleli. Ale co, teď rychle pro člun a domů.

Cesta domů je nekonečná! Albánské, Černohorské i Chorvatské hranice přejíždíme bez větších problémů. Je noc, minimální provoz, zima a prší. To se nechce ven ani celníkům. Aby nebylo všemu konec, tak se nám podaří asi 270 km před Zagrebem rozcupovat levé zadní kolo u vleku s člunem. Zase déšť, Zdeněk, já a Ilja. Výměna trvá asi hodinu.

Je šest hodin večer, když se s Iljou a Zdeňkem loučíme u motorestu před Grazem. Oni jedou na Linz a dál domů do Klatov a Plzně, my pokračujeme směr Pardubice, Radek pak Jičín a Honza Reinisch na vlak do Prahy.

Vlastně ne tak úplně. Ještě pár slov závěrem.

Když nás se Zdeňkem v roce 2014 napadlo naplánovat potápěčskou expedici do Albánie, neměli jsme ani v nejmenším tušení, co nás čeká. Po naší osobní návštěvě v Albánii, kde jsme byli všemi ujišťováni, že nic, ale nic nebude problém. Stačí mít „pouze“ povolení od albánského ministerstva kultury, že se smíme v Albánii potápět. Ale to prý také nebude „žádný“ problém, v Albánii stojí o rozvoj turistického ruchu.

Vyřešit ten „žádný“ problém nám trvalo 2 roky !! Bez pomoci naší paní velvyslankyně v Tiraně, pana Petrita Pitarky, našeho tlumočníka a strážného anděla a paní Calábkové bychom do Albánie neodjeli ani za další dva roky. Možná si řeknete, to není pravda, my jsme tam byli a nikdo po nás nic nechtěl. Samozřejmě, dalo se to vyřešit i tak, že naložíme věci, lidi a vyrazíme. Neumím si ale představit, jaké bychom měli problémy bez všech těch povolení, vyjádření a souhlasů. Měli jsme snad všechno, ale stejně tu problémy byly.

V každém případě to všechno dobře dopadlo a my si můžeme říct…“jsme jediní Češi, kteří se potápěli v Albánii na dvou největších a nejzachovalejších vracích lodí z období I. a II. světové války. Na parníku S/S Linz podle odhadů zahynulo 3000 lidí! Byla to největší námořní tragédie během I. světové války. Od té doby se mu říká „RAKOUSKÝ TITANIC“.

A nemocniční loď  Ospedale „PO“?

134 m dlouhý vrak luxusního parníku společnosti Loyd Österreich. Leží majestátně v hloubce třicet metrů nedaleko pláží letoviska Radhimë. Necelých 300 m od pláže, kde každou sezónu tráví svůj volný čas stovky nic netušících turistů.

To všechno jsme měli možnost vidět a hlavně nafilmovat. Poděkování v neposlední řadě patří i panu Dr. Auronu Tare, řediteli Pobřežní agentury, která spravuje a chrání podmořské bohatství Albánie, kam samozřejmě patří i vraky potopených lodí.

Poděkování patří všem potápěčům a doprovodu – Zdeňku Partynglovi, Iljovi Michalovi, Honzovi Janouškovi, Filipu Tůmovi, Radku Bohuňovskému, Tomáši Kurfiřtovi, Manželům Mírovi a Pavlíně Heimerlovým, Honzovi Reinischovi a Petritu Pitarkovi.

Bez nich by tahle expedice prostě NEBYLA!!

Povedlo se nám navázat užitečné kontakty. Snad bude naše spolupráce a Albánskou stranou pokračovat a my se do Albánie na nádherné vraky vrátíme.