Takže ALBÁNIE !

posted in: Expedice Albánie 2016 | 0

Utekl už skoro rok od úspěšné expedice na Bahamy a náš tým se chystá na další, neméně zajímavý výlet. Tentokrát je cílem potápěčů, historiků, dokumentaristů doposud neprobádaná ALBÁNIE.

Vlastně jsme na nápad jet se potápět do Albánie přišli společně se Zdeňkem Partynglem už v roce 2014. Bylo to hned po tom, co jsme u Španělska pátrali po vraku první československé obchodní lodi parníku S/S ARNA.

Tehdy jsme přemýšleli co dál a do jaké oblasti naší námořní historie zabrousit. Důležité válečné vraky na Jadranu jsme měli zdokumentované a jedinou oblastí, kde v průběhu I. i II. světové války probíhaly jak pozemní, tak hlavně námořní boje, byla oblast Otrantské úžiny a s tím spojené pobřeží Albánie.

Takže  ALBÁNIE !

Z internetu jsme se dozvěděli, že kromě několika (snad dvou) potápěčských bází na jižním pobřeží Albánie, tam není nic. Tedy žádné vhodné zázemí pro technické, ale i sportovní ponory. Také jsme neměli ani tušení o pravidlech a možnostech se v Albánii potápět a provádět průzkum vraků.  Tedy oficiálně. Doposud se tam potápěli většinou Italové a Němci a hlavně Rakušané. Ti také v průběhu let objevili několik i pro nás hodně zajímavých vraků.

Proto jsme v dubnu 2014 odletěli se Zdeňkem do Tirany, abychom zjistili, jak to s tím potápěním v Albánii vlastně je. Doprovázel nás pan Pitarka, rodilý Albánec žijící dlouhou dobu v ČR, bez jehož pomoci bychom byli naprosto ztraceni.

Následovaly tři dny „intenzivního“ jednání a získávání informací. Jednali jsme s náměstkem ředitele přístavu Drač, ředitelem přístavní policie i velitelem pobřežní policie Albánie. Sešli jsme se s místními podnikateli a majiteli lodí, námořními experty i historiky.

Výsledek –  abyste se mohli v Albánii potápět, provádět průzkum vraků a dokumentovat, potřebujete mít povolení od albánského ministerstva kultury.

To je alfa a omega!

Jakmile bude povolení, ostatní orgány a úřady nevidí problém a vyjdou nám vstříc. Spokojeni s výsledkem naší „mise“ jsme odletěli domů.

Tak tedy, povolení od albánské ministryně kultury. To určitě nebude tak velký problém, jako získat povolení se potápět na bitevní lodi Szent István od Chorvatů.

O M Y L   přátelé,  velký   O M Y L !

Když se nám ani po půl roce prostřednictvím našich nových přátel nepodařilo povolení získat, obrátil jsem se na naší ambasádu v Tiraně.

Díky neskutečné trpělivosti a vydatné pomoci pracovníků naší ambasády, jsme se po roce přiblížili k vysněnému povolení!! Vlastně, my to povolení od ministerstva kultury už získali, ale na termín, který jsme museli z technických důvodů posunout.

Teď jsme se, alespoň doufám, přiblížili k první metě. Záměrně říkám k první metě, protože povolení z ministerstva kultury je sice to nejdůležitější, ale na základě tohoto povolení musíme ještě získat souhlasy s expedicí od ministerstva obrany a ministerstva vnitra.

Až potom smíme vyrazit za dobrodružstvím do země orlů!!

Kapitola první   –  „Průzkum bojem“

Jak jsem říkal, v dubnu r. 2014 jsme společně se Zdeňkem Partynglem odletěli do Albánie, abychom se setkali s několika důležitými osobami a abychom zjistili, co všechno bude potřeba zajistit k uskutečnění potápěčské expedice.

Průvodce nám dělal pan Pitarka, Albánec žijící dlouhou dobu v ČR a perfektně ovládající jak Albánštinu, tak Češtinu. To je hodně důležité, protože v Albánii se hovoří řečí, které nikdo z nás nerozumí. Je pravda, že vysocí úředníci, podnikatelé a část mládeže ovládá angličtinu, ale my potřebujeme jednat s rybáři, obchodníky atd.

Podotýkám, že jsme Albánii navštívili ještě před turistickou sezónou. Přesto na nás velmi pěkně zapůsobily jak hotely a pláže, tak hospůdky a místní restaurace.

První dojem – v Albánii se hodně staví! Všude. Ve městech, na vesnicích i turistických destinacích. Moře je nádherné a pláže čisté. Všechno je protknuté takovým tím „balkánským klidem“. Na všechno je čas, nikdo nikam nespěchá.

Naše první cesta vedla z tiranského letiště do cca 35 km vzdáleného přístavního města Drač (Durrez, Durazzo…) Po ubytování v hotelu, mimochodem za bydlení v třípokojovém apartmá s koupelnou a kuchyňkou jsme zaplatili každý 10 Euro, jsme měli domluvenou schůzku s náměstkem ředitele přístavu. Potom s ředitelem přístavní policie, velitelem pobřežní policie a nakonec nám pánové domluvili na odpoledne schůzku s člověkem zabývajícím se vraky lodí ve 175 km vzdálené Valoně (Vlore). To všechno v jeden den.

Druhý den jednání v přístavu o pronájmu expediční lodi. Tady trochu rozčarování. Poměr kvalita lodi/cena za pronájem na den, neodpovídal snad ničemu, na co jsme byli až doposud zvyklí! A to jsme toho za těch deset let co jezdíme po expedicích zažili dost!

Další den, další jednání a výlet na Kepi i Rodonit, nedaleko kterého byl potopen parník S/S Linz. Přenocování v pěkném hotelu a ve tři hodiny ráno odlet domů.

Závěr- všichni se na nás moc těší, všichni nám pomohou a nic by neměl být problém. Jediné, co potřebujeme je povolení z albánského ministerstva kultury, že se smíme v Albánii potápět. Potom půjde zařídit všechno. Jednání bylo úspěšné!

Jenže nám nikdo neřekl, jak velký problém je to povolení získat!!

Kapitola druhá – „Ach ta administrativa“

Tak a začíná kolotoč! Po půl roce slibů, jednání, dopisování a průtahů jsme se rozhodli opustit sféru privátního vyjednávání a obrátili jsme se s oficiální žádostí o pomoc na naše zastupitelství v Tiraně.

A tady, světe div se, jsme potkali paní Mgr. Radku Calábkovou. Paní Calábková nám už skoro rok  a půl trpělivě pomáhá získat jak všechny důležité informace, tak i potřebná povolení!

Je pravda, že jí práci a pomoc nijak neulehčujeme (nutné změny termínů, členů expedice atd.). Je to zdlouhavá práce. Těch emailů, dotazů, verzí a změn. Prostě, není to jednoduché! Nakonec v říjnu 2015 povolení od albánského ministerstva kultury konečně získáváme!

Všechno vypadalo nadějně až do okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že vraky parníků S/S LINZ a S/S WIEN spadají pod ochranu UNESCO a vztahuje se na ně úplně jiný režim. Jsou vedeny jako kulturní národní památka a válečný hrob!! Proto jsme nuceni požádat o spolupráci Institut pobřežní agentury Albánské republiky (ten má tohle všechno na starosti) o souhlas s potápěním!

A tady opět narážíme na problémy. Institut nikdo neupozornil (nikdo z ministerstva kultury) o chystané expedici a nikdo jim neřekl, že povolení bylo vydáno!

Kapitola třetí – „Průzkum bojem II“

Dopisovat si nemá cenu, Albánská strana si klade podmínky a tak nám nezbývá nic jiného, než se do Tirany vypravit podruhé. Odlétáme z Prahy ve čtvrtek 15. 9. 2016. Vypadá to, že naše vyjednávací pozice je o trochu lepší než v roce 2014. Máme „mocné“ spojence a hlavně máme  povolení z jejich ministerstva kultury. Klidně bychom mohli do Albánie odjet, ale…!

Setkání na naší ambasádě 16. 9. 2016 a milé přijetí nám dává notnou dávku naděje, že dnes bude úspěšný den. Schůzka a panem Dr. Auronem Tare (ředitel institutu ochrany pobřeží a podmořského dědictví) je domluvená na 10.00 hodin. Vstřícné přijetí, úvodní formality a jde se na věc. Sice máme tlumočníka do albánštiny, ale nakonec se slova ujme paní Mgr. Calábková a věci se konečně pohnou. Po dvou hodinách si můžeme oddechnout. Na všechno, co chtěli vědět jsme odpověděli, vysvětlili proč a co chceme v Albánii  dělat a dostali příslib všestranné pomoci. Jen ještě potřebujeme doložit to a to a ještě to a to!  Slíbili jsme všechna „TO“ dodat co nejdříve!

Albánská strana přijímá naše pozvání na oběd. Když jsme po obědě v 18.00 se Zdeňkem osiřeli v příjemné restauraci, pořád jsme nemohli uvěřit tomu, že nám ta expedice nakonec vyjde a my se jako první Češi na vracích parníků LINZ a WIEN budeme potápět!!

Je několik dní před odjezdem a já začínám věřit, že v neděli 2. 10. 2016 konečně odjedeme!! Tak nám držte palce a bedlivě sledujte naše stránky. Pokud to půjde, budeme podávat průběžně informace.